Mečiar jako učebnicový příklad
Tereza Nvotová (* 1988) už jednou Mečiara do Jihlavy přivezla – před čtyřmi lety soutěžila čtyřicetiminutová verze jejího filmu v sekci Krátká radost. Tentokrát má snímek devadesát minut a režisérka doplnila rozhovor s někdejším slovenským premiérem o velkou porci archivního materiálu i výpovědi pamětníků éry, která zásadně poznamenala další vývoj Slovenska, ale i České republiky.
První osobou, která se v tomto dokumentu objeví na plátně, je ovšem sama režisérka, která film pojala jako osobně laděné ohlédnutí za dobou svého dětství a dospívání. „Kdyžmi bylo deset, hrávali jsme si na Vinnetoua, E. T. a Mečiara. Dnes mě zajímá, kdo to byl a co udělal s námi a naší zemí.“Ke cti režisérce slouží, že evidentně nejde o pouhý bonmot: hra dvou školaček na televizní reportérku a nerudného politika zachycená na domácím videu je odzbrojující a zároveň účinně prozrazuje, jak se fenomén Mečiar otiskl do obecného povědomí.
Příběh vzestupu někdejšího podnikového právníka, který se po Listopadu zázračně vyšvihl do křesla ministra vnitra, doplňuje Tereza Nvotová příběhem své rodiny (je dcerou herečky Anny Šiškové a režiséra Juraje Nvoty), tedy lidí, kteří se nutně dostali s populistickým politikem a masou jeho nekritických příznivců do konfliktu. Není to situace srovnatelná s pozicí disidentů za komunistického režimu (a režisérka takové rovnítko ani neklade), přesto vylíčené komplikace legitimně doplňují obraz Mečiarovy éry, v jehož popředí jsou samozřejmě mnohem závažnější a drastičtější výjevy. Především skutečně klíčová a příznačná událost novodobých slovenských dějin – únos syna prezidenta Michala Kováče tajnou službou a následná vražda svědka Róberta Remiáše.
Dokument Terezy Nvotové nepřichází v této ani v jiných záležitostech se senzačními objevy, pouze přehledně shrnuje dnes již obecně známá fakta, i tak ale při jeho sledování tuhne krev v žilách. Mafiánské praktiky pevně zakomponované do způsobu vládnutí půso- bí jako zlý sen, který byl ovšem ve své době velmi reálný, a to nejen díky Vladimíru Mečiarovi a jeho týmu, ale především díky enormnímu množství lidí, kteří v bezskrupulózním pragmatikovi viděli národního spasitele. Obraz zmanipulované masy vyvstává v archivníchmateriálech ještě hrozivěji než titulní figura – ta je totiž v podstatě nahraditelná. Šikovně vedená kampaň dokáže na její místo dosadit třeba „Mečiarova pionýra“Roberta Fica, dovozuje dokument Terezy Nvotové.
Osobní setkání režisérky s Vladimírem Mečiarem coby politikem na odpočinku v klidu jeho vily, které se dokumentem prolíná, nenabízí žádná překvapivá doznání či nečekanou sebereflexi. Mečiarův dobrácký projev představuje spíše hořce ironický kontrapunkt k alarmujícím skutečnostem, jimiž se film zaobírá. I v těchto pasážích se však dozvídáme cosi o typu osobnosti, která se v různých časech a na různých místech s velkou vervou nechává vynést k moci. Vladimír Mečiar je hrdý na to, že se dostal do učebnic, a zda je to v dobrém, či ve zlém, to už je mu v podstatě jedno...
Snímek Terezy Nvotové je užitečný jako ohlédnutí za nedávnými dějinami středoevropského prostoru i jako (možná pozdní) varování před populisty, kteří zde nadále rostou jako houby po dešti.
Festival dokumentárních filmů v Jihlavě včera odstartoval projekcí filmu Mečiar slovenské režisérky Terezy Nvotové. Někdejší fenomén slovenské politické scény v tomto snímku ožívá v hrozivosti, která přesahuje kariéru jednoho ctižádostivého muže.
Mečiar