Nenápadné body zlomu
Někdy i zdánlivě banální skutek, gesto nebo reakce může rozpoutat bouři. Mladá žena se na Dušičky opije s neznámým mužem a dojde jí, že už nechce trávit život se svým současným partnerem. Náhodné setkání matky a dcery v zatopeném lomu prolomí léta zavřená stavidla upřímnosti. Rozhovor panovačného profesora na penzi a jeho bývalé žačky (narkomanky a prostitutky) vede ke vzájemné zpovědi z vlastních hříchů. Ochrnutý vozíčkář Martin po rozhovoru s krásnou Lindou zjišťuje, že očekávání jsou někdy na hony vzdálená realitě. Deprivovaný čtyřicátník jednoho rána cestou do práce rozkope vlčímáky, aby později našel odvahu znovu uvěřit ve vlastní štěstí. Viktora až pohřeb matky zbaví strachu ze života.
„Myšlenky, emoce, všechno ve mně řve, až z toho hluchnu,“přiznává jeden z hrdinů, a vyjadřuje tak i pocit dalších hlavních figur jednotlivých povídek. Ocitají se ve stavu, kdy zápasí s traumaty z dětství, samotou, zklamáním, strachem ze smrti či neochotou připustit si pravdu.
Pak ale přijde okamžik, kdy časovaná bomba bouchne. Mnohdy tiše, bez varování, ale účinně. Stačí náhodné setkání, neplánovaný čin nebo nevyžádaná zkušenost a cosi uvnitř se dá do pohybu. Cestě „do vnitrozemí“, blíž k vlastní duši, už se nelze vyhnout. Na je- jím konci často (ale ne vždy) stojí podstatná změna, ať už v životním naladění, nebo v konkrétním jednání postav.
Za rozmazaným úsměvem smutek
Valová vydestilovala silné, velmi osobní příběhy. Vyjadřuje se stručně, na kostře příběhu nenechává zbytečný balast, ale přitom není ani zdaleka suchopárná. Umí text ozvláštnit neotřelou metaforou, místy až básnickým jazykem nebo sugestivním popisem scény („Půda čpí tak, že venčící se psi zůstávají mimo sebe“, „Levé ramínko jí trochu sklouzlo a vytvořilo svůdnou nedokonalost, jako když odbíjí tři čtvrtě“, „Za rozmazaným úsměvem se dusil smutek, za brejlema samota, pod líčením šrámy“).
Atmosféra kontemplativních povídek je často tíživá, ale ve výsledku ne beznadějná. Důležitým motivem je ticho. Objevuje se v několika povídkách a slouží postavám jako prubířský kámen, který je nutí, aby se zaposlouchali sami do sebe. Ať už ve dvou, nebo každý sám. Jaký je rozdíl mezi dusným a chápajícím tichem a co je člověk schopen udělat s tím, co v tichu zaslechne?
Podobně akcentovaný je i čas. Příběhy se většinou odehrávají během jednoho nebo pár dnů. K tomu, abychom se dozvěděli něco víc o minulosti postav a jejich charakteru, Valové stačí pár dobře volených vět, krátká a o to hutnější retrospektiva. Děj se často odehrává v době, která svádí k bilancování, jako jsou listopadové Dušičky, předvánoční advent, pozdní léto či zádumčivý podzim.
Autorka se ale úspěšně vyhýbá obsahovým klišé: ne každá odvaha je odměněna, ne každý pokus o změnu končí katarzí. Když se homosexuál Jan v povídce Love Story po letech svěří svému bratranci Adamovi se svou orientací, dočká se jen nejapných žertů. Když se tak trochu zahořklá Otka z povídky Je hezky jednoho dne rozhodne uvěřit, že by si s lidmi mohla mít co říct, letmé setkání s neznámou ženou ji přesvědčí o opaku.
Sbírka povídek Vladimíry Valové Do vnitrozemí si všímá okamžiků, kdy život začne v člověku křičet jako o život. Hrdinové melancholických próz se dostávají do situací, které je nečekaně donutí nastoupit cestu do vlastního nitra.
Všechno je v kruhu
Pozornost si zaslouží i grafická úprava knihy. Černobílá obálka typografky Lucie Zajíčkové čtenáři nabízí několik kruhových motivů: ulitu, terč, bludiště či kulovitou bakterii. A s těmi koresponduje i vtipně provedený obsah, v němž jsou názvy kapitol náhodně rozhozeny po stránce spolu s fotografiemi předmětů, které se nějakým způsobem váží k ději povídky. Všechny opět ve tvaru kruhu.
Geometrický obrazec mnoha kulturami považovaný za symbol koloběhu života evokuje možnou cestu do středu, k jádru věci, ke znovuzrození. Cestu, při níž lze jako v labyrintu zabloudit nebo dojít k cíli. Tu samou cestu, kterou podstupují i postavy z knihy Do vnitrozemí.
Vladimíra Valová: Do vnitrozemí
Autorka je publicistka