Pochybné preference

Sociologie je naštěstí víc než jen pseudointelektuální kouzlení výzkumných agentur

Průzkumy volebních preferencí výsledek předpověděly opět mizerně. Občas to nabíralo až komických rozměrů, když na TV Nova čekali v sobotu na čtrnáctou hodinu, aby slavnostně odhalili průzkum natolik aktuální, že kvůli zákonné lhůtě nemohl být zveřejněn. Na druhém a třetím místě se tu umístili komunisté a SPD. Vzápětí ve studiu svoji z průzkumů opsanou předpověď prozradil veřejnosti nepoučitelný Jiří Paroubek. Dával si na čas a své predikce sděloval rozvážně. Bylo třeba jemného politického citu a soustředění, aby odhadl, jestli sociální demokracie má na třináct, nebo už čtrnáct procent.

Průzkumy založené na iluzi

Věc lze samozřejmě i obrátit. Všechny průzkumy podávaly obrázek veskrze správný, protože predikovaly vítězství ANO. Potřebujeme však výzkumné agentury, abychom se dozvěděli toto? Nemusel tohle čekat každý, kdo jen trochu sleduje naši politiku; stejně jako vážné šance Pirátů a úspěch SPD?

Dovedu si představit, že žiji na druhém konci planety, o Česku jsem v životě neslyšel a rád bych zjistil, kdo může ve volbách uspět. Dobrá, pak mi průzkumy pomohou. Člověku, který českou politiku sleduje, nic navíc nepřinášejí, resp. mohou ho pouze zmást, když se na ně spolehne.

O tom, že průzkumy jsou založené na iluzi a že ve skutečnosti měří jen to, co si samy vytvoří, jsem psal už po amerických prezidentských volbách ( Továrna na preference, LN 25. 11. 2016). Mezitím jsem si všiml, že jejich autoři dále rozvinuli argumentaci, která má opakující se omyly zdůvodnit. Jde samozřejmě o to, aby chyba byla na straně (iracionální, labilní, nepředvídatelné) společnosti, nikoliv průzkumů.

Argumenty jsou v podstatě dva. S prvním přišel Jan Herzmann po prvních prezidentských volbách. Úspěch Karla Schwarzenberga si vysvětlil dynamikou preferencí. Jeho průzkumy byly v podstatě správné, pouze byly dělané s jistým zpoždě- ním, a nemohly tak zachytit rychlý nástup kandidáta TOP 09. Navíc je tu ona zákonná lhůta, která znemožňuje, aby průzkumy byly úplně aktuální. V posledních průzkumech bylo patrné, že Schwarzenberg jde nahoru, a kdybychom toto považovali za začátek hyperbolické křivky, k výsledku bychom zhruba dospěli. Tento příběh ale vznikl jen tak, že se preference považovaly za skutečnost a pak se narýsovala úsečka mezi preferencemi a konečným výsledkem. Je to interpretace ad hoc, která se tehdy hodila.

Kdybychom takto měli interpretovat tyto volby, muselo by mít ANO okolo deseti procent. Průzkumy totiž ukazovaly zlom rostoucího trendu jeho preferencí. O ČSSD se naopak na základě průzkumů psalo, že se „odrazila ode dna“. Ono dno čítalo okolo třinácti procent. Je přitom pozoruhodné, jak tyto zprávy přebírají ko- mentátoři a hned začínají vymýšlet argumenty, proč byl tah Zaorálkem dobrý nápad. Nejzajímavější na průzkumech je dost možná to, jak formují veřejnou debatu, ale to už je za rámcem tohoto článku.

Prý emotivní a těkavý volič

Druhou argumentační strategii použil Jan Hartl ve zmíněném volebním vysílání TV Nova. Dnešní volič je podle něj emotivní a těkavý. Vše se tedy může změnit na poslední chvíli a včerejší preference nemusí platit dnes. Takhle se dá zdůvodnit jakýkoliv výsledek průzkumů. Ve skutečnosti ale i tato argumentace říká něco víc než jen to, že lidé jsou nepředvídatelní.

Pokud by lidé byli takto nestálí, stoupal by význam kampaně. Jestliže by se všechna rozhodnutí dělala na poslední chvíli, bylo by zásadní, kdo bude nejvýraznější v posledních dnech před volbami. Nahrávalo by to stranám, které by voliče dokázaly zburcovat na zcela aktuální téma. Takové případy se samozřejmě mnohokrát staly, ale tyto volby k nim spíše nepatří.

Je to patrné na úspěchu ODS, která si pozici budovala dlouhodobě a pomalu. Naproti tomu neuspěla TOP 09, která svou kampaň emocionálně gradovala rázným „Tak dost!“a snažila se vyvolat dojem, že teď jde o všechno. Úspěch Andreje Babiše – na rozdíl od předcházejících voleb – také nebyl jen marketingový. ANO v kampani neříkalo nic překvapivého. Babišova politika je svým stylem i obsahem dostatečně známá. Proč by tohle měla či alespoň musela být nějaká emotivní reakce na poslední chvíli? Dlouho známý je i Okamura, dlouho známé a vlastně stabilní jsou i obavy z migrace.

Věc mě mrzí, protože průzkumy jsou ve veřejném prostoru v podstatě jedinou tvářímého oboru. Jestli tento text čte nějaký středoškolák, který uvažuje o studiu sociologie, ať si prosím nemyslí, že toto je vše! Sociologie je myšlenkově bohatý obor, který nabízí víc než jen čtení procent. Pěstuje či by měl pěstovat spíš opak: nedůvěru vůči takovému pseudointelektuálnímu kouzlení.