Výběr rodičů v pravěku

DNA pravěkých lovců z území dnešního Ruska prozradila, že už před 34 000 roky se lidé proti plození dětí mezi blízce příbuznými důkladně pojistili.

Pravěcí lovci měli tvrdý život. Muži podnikali dlouhé lovecké výpravy za zvěří, ženy sbíraly nejrůznější plody a houby, dobývaly ze země hlízy a kořínky. Tlupa nesměla být příliš početná a musela se neustále přesouvat, protože místní zdroje potravy se rychle vyčerpaly. Poslední lidé, kteří ještě žijí podobně jako naši dávní předkové, například tanzanijští Hadzové, vytvářejí skupiny o pětadvaceti, třiceti lidech – od kojenců přes dospělé až po seniory.

Jenže život v malé skupině je spojen s riziky vyvěrajícími z příbuzenských sňatků.

Tragédie španělských Habsburků

Názornou lekci z neblahých následků sňatků mezi blízce příbuznými nabízí podstatně nedávnější historie. Linie španělských Habsburků vymřela na sklonku roku 1700 s králem Karlem II. Španělským. Karlovi rodiče, Filip IV. a Marie Anna Habsburská, byli z čistě genealogického hlediska bratranec a sestřenice. Sami však pocházeli z příbuzenských sňatků. Vždyť sedm z osmi Karlových pradědů a prababiček mělo mezi svými pokrevními předky Janu I. Kastilskou, jež je známější jako Johana Šílená.

Král Karel II. Španělský tak byl zplozen ze svazku, který se po genetické stránce rovnal sňatku bratra se sestrou. Poslední španělský Habsburk proto trpěl minimálně dvěma vážnými dědičnými chorobami. Narodil se se znetvořenou spodní částí obličeje, takže mu činilo problémy nejen mluvení, ale i kousání a polykání potravy. Intelektově byl zaostalý a jeho dvě manželství zůstala bez potomků.

Přísná pravidla

Dnešní lovci a sběrači, třeba zmínění Hadzové, se umějí pasti příbuzenských svazků vyhnout přísnými pravidly pro výběr partnerů. Je prakticky vyloučené, aby pár vznikl v rámci jedné tlupy. Nevěstu či ženicha si vybírají z jiných skupin. Na plození potomků se tak ne- podílí jen hrstka dospělých z jedné tlupy, ale populace čítají mnoho stovek mužů a žen v reprodukčním věku. Kdy tenhle důmyslný systém vznikl? Podle nejnovějších výzkumů už hodně dávno.

Vědci byli přesvědčení, že pravěcí lidé se před příbuzenskými sňatky nedokázali účinně chránit. Nálezy koster vykazujících vývojové nepravidelnosti byly považovány za projev „degenerace“způsobené právě plozením dětí blízce příbuznými rodiči.

Obětovaná dvojčata?

Patřil k nim i hrob nalezený v ruské lokalitě Sungir nacházející se asi 200 kilometrů východně od Moskvy. Před 34 000 roky do něj dávní lovci uložili dvě odrostlejší děti. O kostrách se spekulovalo, že patří dvojčatům rituálně za- vražděným při jakémsi krvavém obřadu. Jedna z koster nese odchylky, které je možné vykládat jako známky vrozeného defektu.

Do spekulací vnášejí světlo analýzy DNA izolované z kostí čtyř lidí pochovaných v Sungiru včetně údajných dvojčat. Ambiciózní projekt uskutečnil tým pod vedením dánského genetika Eskeho Willersleva působícího na univerzitách v Kodani a Cambridgi. Vědci přečetli kompletní genom pravěkých lidí, a díky tomu si mohli udělat jasnou představu o tom, jaká příbuzenská pouta dávné obyvatele Sungiru vázala. Výsledky publikované ve vědeckém týdeníku Science posouvají strach z příbuzenských sňatků daleko do pravěku. Dvě pohřbené děti rozhodně nejsou dvojčata. Mezi svými předky sdílely nejvý- še jednoho pradědečka a prababičku. Také genomy dalších současníků dvojčat neprozrazují praxi příbuzenských sňatků.

Z odlišnosti DNA lidí žijících ve stejné době na stejném místě je patrné, že výběr partnera neponechávali slepé náhodě, ale cíleně pracovali na tom, aby se děti rodily rodičům, které váže co nejslabší příbuzenské pouto.

Strategie šimpanzů nestačila

Plození potomků mezi blízce příbuznými se brání i naši nejbližší evoluční „sousedé“šimpanzi. V jejich tlupách zůstávají po dosažení dospělosti jen samci. Samičky musí rodnou skupinu opustit a najít si domov v cizí tlupě. Nízká příbuznost lidí pohřbených na lokalitě Sungir ale dokládá, že praktikovali podstatně důkladněj- ší systém prevence příbuzenských sňatků, který se mohl podobat kulturním tabu a pravidlům výběru partnerů u dodnes přežívajících lovců a sběračů.

Můžeme se domýšlet, že i pravěcí lovci a sběrači měli rozvinutý systém výměny partnerů mezi různými loveckými tlupami. Takové „manželské přestupy“z jedné tlupy do druhé mohly provázet ceremonie a obřady, z nichž se postupem času vyvinuly dnešní svatby. Pravěké „veselky“se nemusely příliš lišit od svatebních obřadů dnešních lovců a sběračů.

Dřívější analýzy DNA neandertálců obývajících hory sibiřského Altaje ukázaly, že u nich byly příbuzenské svazky na denním pořádku. Jedince náležející do jedné tlupy vázalo těsné pokrevní pouto. Willerslev a jeho spolupracovníci z toho vyvozují, že neandertálci ještě nemuseli mít vyvinutý kulturní systém prevence příbuzenských svazků.

Konec neandertálců

Když naši přímí předkové pravěcí homo sapiens přišli před 40 000 roky z Afriky do Evropy a Asie, našli oba kontinenty osídlené neandertálci. Ti patřili k evolučně úspěšným druhům člověka. Vždyť po stovky tisíc let vzdorovali drsnému klimatu ledových dob. Přivandrovalci z Afriky přivyklí na teplé klima neměli mít v konkurenci s robustními a odolnými neandertálskými starousedlíky mnoho šancí na úspěch. Přesto se v následujících tisíciletích neandertálci poroučeli do propadliště dějin a homo sapiens ovládl svět. Příčiny tohoto zvratu představují jednu z největších záhad v dějinách lidstva.

Naši předkové si vypomohli tím, že se příležitostně s neandertálci křížili, a získali tak od nich varianty genů výhodné pro život v drsných podmínkách dob ledových. Mohl jim k evolučnímu vítězství významněji pomoci i systém kulturních pravidel a rituálů bránící příbuzenským svazkům? Dokázali díky tomu se svým genetickým arzenálem lépe hospodařit?

Willerslev a jeho kolegové jsou v definitivních soudech opatrní. Sami ve své studii připomínají, že nevíme, jak moc byla praxe příbuzenských sňatků mezi neandertálci rozšířená. Možná neandrtálci z Altaje jejich riziko znali, ale žili tak odloučeně od jiných příslušníků svého druhu, že si museli vystačit sami.