Vinohrady – odraz dějin země
Česká televize natočila dokumentární seriál ke 110. výročí Divadla na Vinohradech. Autorce námětu Evě Langšádlové a režiséru Pavlu Jandourkovi se podařilo seskládat dějiny slavného divadla jako živý a dramatický příběh, plný zvratů a také zajímavých analogií s dneškem.
Podobné projekty ukrývají riziko, že budou jen odříkáním historie na pozadí střídajících se hlav a obrázků a tak tvůrci zvolili formát hraného dokumentu rozloženého do šesti přibližně hodinových dílů. Historie Divadla na Vinohradech tu ožívá v etapách, které jsou významově uzavřenými celky, a to od založení scény až do roku 1990. A protože divadlo bylo v Česku vždy něco víc než chrám umění, sepětí a provázanost divadla s politickým a společenským děním bylo pro něj vždy zásadní. I proto jsou dějiny vinohradského divadla historií naší země ve dvacátém století ve zmenšeném měřítku – tak je dokumentární cyklus založený a podle tohoto půdorysu výtečně funguje. A jelikož v divadelním prostředí je vše intenzivnější, ještě víc tu vynikne absurdita a tragikomičnost dějů, jejich paradoxy.
V minulosti jako dnes
Kromě toho dokument ukazuje, že nedostatek financí a svár mezi uměním a komercí se českým divadlem vine od nepaměti, některé záznamy, svědectví a vzpomínky získávají v současném kontextu až neuvěřitelnou aktuálnost. Další silnou linkou jsou rekapitulace takřka permanentních konfliktů, nedorozumění a řevnivostí mezi tvůrci, herci i řediteli. Opět jde o situace, ke kterým není problém najít současné analogie. Ostatně úvod každého dílu patří výmluvné pasáži z pera dramatika a druhého ředitele vinohradského divadla Václava Štecha, který skoro věštecky píše: „Školním příkladem chorob uměleckého ústavu jsou mé kapitoly o Vinohradském divadle. Umělecké existence intrikami a nerozvážnostmi odpovědných činitelů zanikly, životy lidské jim padly za oběť, vynikajícím umělcům byla podryta půda pod nohami. Nejtragičtějším dokladem jest, že vinohradské neřesti odpykali i sami pomocníci hanebných poskoků.“
Dokumentární cyklus se totiž opírá o velmi pečlivé studium pra- menů, tady dramaturgie vykonala obrovskou práci. Nejde jen o využití bohaté memoárové literatury a dobových kritik a reflexí, ale také o její poskládání do logických celků, tak aby jednotlivé události a mezníky získaly potřebnou autenticitu a věrohodnost.
V prvním i částečně druhém díle se tvůrci museli spolehnout především na fotografie a dokumenty, prvním filmovým záznamem je Borova inscenace Bratrů Karamazových z roku 1931. Pak už je k dispozici řada filmových materiálů – dobové zpravodajství, ukázky z inscenací, rozhovory s herci a pamětníky. Často unikátní a výmluvně dokreslující dobu – jako třeba rozhovor s Jaroslavem Moučkou a Vlastou Chramostovou z roku 1959 u příležitosti uvedení Drdovy hry Dalskabáty, hříšná ves, prodchnutý komickou budovatelskou naivitou. Tvůrci dobře využili i jiných než divadelních archivů, nebyli líní hledat a najít potřebné dokumenty v Národním archivu, Archivu bezpečnostních složek, Archivu Kanceláře prezidenta republik nebo Vojenském ústředním archivu. Tento pracný, ale historický přístup se jim ale vyplatil.
Všemi díly diváky inteligentně provádí Marek Němec, jeho návštěvy divadelního archivu, vysvětlující komentáře a glosy znějí věcně a srozumitelně. Stylizace v podobě hraného dokumentu se vysloveně povedla, dodává atraktivitu a živost a pomohlo i to, že režie využila i méně známé tváře. Cyklus má jasnou stavbu s ade- kvátními dramatickými zvraty, což dotváří i hudební režie.
Obsazení je kreativní a herci ztělesňují pány a dámy z české divadelní historie v úsporných, ale přesných charakteristikách. Třeba Jaromír Meduna vtiskl dlouholetému řediteli divadla Františku Fuksovi klid, rozvahu a empatii, neméně přesvědčivý je Vladislav Beneš jako stále pro divadlo planoucí Jaroslav Kvapil. Stejně dobře vycházejí sebevědomí režiséři Karel Hugo Hilar a Jan Bor, první v podání Tomáše Kyselky, druhého ztvárnil Petr Motloch.
Ve čtvrtém dílu, věnovaném děsivé dekádě 1950–60 excelují Ladislav Hampl jako zfanatizovaný ideolog podplukovník Antonín Štrof, který byl nejprve zástupcem pro věci politické, posléze náčelníkem Divadla československé armády, v něž se scéna proměnila. A také Martin Stránský v roli estébáka Miloslava O., který chladně popisuje dění a také recituje ze zpráv svých spolupracov- níků uvnitř souboru, zejména herečky pod krycím jménem Nána, která, zdá se, dodávala hlavně drby ze šaten.
První dva díly jsou věnované divadlu víceméně ve svobodných časech, kdy šlo především o umělecké boje a střídání kvalitních ér s krizemi. A také o finance. Ani zde nechybí intriky a řevnivosti, mediální kampaně, nelišící se od toho, co známe ze současnosti. A kolik výroků aktérů tehdejších sporů lze hladce použít i dnes. Například když K. H. Hilar vášnivě prosloví své krédo: „Miluji spíš divadelního ředitele, který pro svůj umělecký pud zkrachuje, než ředitele, který ve své obchodní opatrnosti umělecky shnije.“
Kauza Frejka a Štěpničková
Velmi výživný je třetí (1942–50) a čtvrtý díl (1950–60). Třetí líčí ještě část okupace, převzetí moci komunisty a především osudy Jiřího Frejky, kterého nový režim dohnal k sebevraždě. Díl čtvrtý pak líčí absurdní stav, který nemá v historii českého divadla obdoby, a to sice převzetí Vinohrad armádou a přejmenování scény na Divadlo československé armády. Přesvědčivě se daří vystihnout děsivou atmosféru v divadle, v němž operovali spolupracovníci StB, stejně jako nadšení některých herců pro budování socialismu, což ilustrují i autentické vzpomínky herců, například Jiřiny Jiráskové nebo Jiřiny Švorcové. Hlavním bodem tohoto dílu je pronásledování Jiřiny Štěpničkové, tvůrci neopomněli ukázat, jak byla herečka ještě před svým pokusem o odchod do exilu obtěžovaná StB (absolvovala šestihodinový výslech) i sledovaná konfidenty. Unikátní je zde třeba svědectví Jiřího Štěpničky o tom, jak s matkou utíkali přes hranice.
A opět se otevírá kauza s podpisy herců, kteří údajně žádali pro svou kolegyni trest nejvyšší. Jenže archiv KSČ a ROH vinohradského divadla byl nejspíš již v roce 1989 zničen… A nechybí ani povedená tragikomická vsuvka, Štěpničková si stěžuje, že nedostává dobré role a místo ní hrají zapálené členky strany Ludmila Pelikánová a Libuše Pospíšilová, aniž by je zvládly. Po komentáři, že Pospíšilová si svou hereckou nedostatečnost posléze uvědomila a stala se dramaturgyní, následuje kouzelný střih: vidíme rozjuchanou Pospíšilovou s Vladimírem Menšíkem při televizních Bakalářích. V době, kdy soudružka Pospíšilová dělala kariéru v televizi, měla sice Štěpničková desetiletý trest odnětí svobody za sebou, ale režim jí už nikdy nedovolil překročit Vltavu, směla hrát jen na Smíchově. I takové jsou dějiny českého divadla, a vinohradského zvlášť.
Dobru, pravdě, kráse