Neměňme voliče, ale systém
Česko potřebuje stabilnější, většinový způsob volení s vyváženými složkami moci
Nelíbí se vám výsledek voleb? Vítejte v klubu. V hodně početném klubu. Nelíbí se vám česká politika jako celek? Ani tento klub není malý. Vzniká otázka, proč je stav věcí tak neutěšený.
Někdo říká, že za všechno může politická kultura. Ti hloupí Češi jsou prý stále ještě zkažení totalitou a neumějí myslet a volit jako praví demokraté. Bude nutno je vychovávat ještě desítky let, než konečně dosáhnou politické uvědomělosti vyspělého Západu.
Ale moment – jakého Západu přesně?
Máslo na hlavě sousedů
Dejme tomu Německo. Tomuto státu dlouhodobě vládne bývalá funkcionářka východoněmecké komunistické mládeže, což bývala obdoba našeho SSM. Je dost šokující, že něco takového je možné v zemi, která chce být považována za demokratickou. Navíc před Merkelovou byl kancléřem Gerhard Schröder. Politik, jenž jednal jako ruský vlivový agent – a stále tak jedná.
Náš menší německy mluvící soused má podobné máslo na hlavě, neboť rakouským prezidentem byl v letech 1986–92 Kurt Waldheim. Člověk s nacistickou minulostí, spoluzodpovědný za válečné zločiny.
Co Británie? Předsedou momentálně nejpreferovanější strany je nereformovaný marxista a navíc antisemita Jeremy Corbyn. Existuje reálná hrozba, že po příštích volbách se stane premiérem. Británie má již od občanské války (1642–1651) politický systém, který dává prakticky neomezenou moc parlamentu. Pokud v Dolní sněmovně získají většinu extrémisté, britská politika bude rovněž extrémní.
Stalo se tak již v roce 1945, kdy volby vyhrál Clement Attlee s radikálně levicovou Stranou práce. Británii chyběl systém dělení moci a politických protivah. Výsledkem bylo masové znárodňování, které v některých odvětvích dosáhlo úrovně komunistického bloku. Britský automobilový průmysl pak sledoval podobnou trajektorii jako český: po desítkách let útrap a produkce podprůměrných vozů byl prodán Němcům.
Podívejme se pro změnu do Francie. Během čtvrté republiky (1947–1958) se v čele francouzských vlád vystřídalo celkem 21 premiérů. Poslední z nich, Charles de Gaulle, byl natolik moudrý a prozíravý, že prosadil novou ústavu a změnu volebního systému. Jinak by Francie nejspíše dopadla jako sousední Itálie, která trpěla rychlým střídáním vlád mnohem déle – což se odrazilo na obrovském státním dluhu této země. Vláda, jež ví, že dobu jejího úřadování lze odhadnout spíše v řádu měsíců než let, nemá důvod uvažovat dlouhodobě. Raději dá občanům všechnymyslitelné sociální výhody a nestará se o budoucnost.
To je společný problém většiny evropských demokracií. Volení politikové touží po vysokých volebních preferencích. Jak jich dosáhnout? Rozdávat lidu sociální výhody z cizích peněz se zdá být osvědčenou cestou. Francie rozdává na sociální účely třetinu hrubého domácího produktu. Stále to nestačí. (Pro srovnání: Německo čtvrtinu HDP, Česko necelou pětinu, podobně jako Švýcarsko. Nejúspornější z vyspělých států je Jižní Korea, která na sociální účely utrácí desetinu HDP.)
Vynechme banánové republiky (či království), které tvoří jižní část Evropy. Krátce řečeno, většina onoho báječného „vyspělého Západu“trpí podobnými problémy jako Česko. Není pravda, že by německý, britský, francouzský nebo italský volič byl politicky vyspělejší, a proto „demokratičtější“.
Poslanec není moudřejší než volič
Ve skutečnosti jsou Němci více nakloněni poslouchat autority než Češi: poslušnost ovšem není ctností demokratického voliče. Hlavní ctností bylo mělo být kritické myšlení. Francouzi jsou lehkomyslní a navíc podléhají předsudku, že jsou civilizovanější než zbytek Evropy. Britové, kteří nezažili stalinskou verzi socialismu ani hitlerovskou okupaci, jsou nezkušení a naivní jako děti. Zejména mladí Britové bývají někdy až dojemně bláhoví. Pokud jde o Itálii nebo Španělsko, voliči v těchto zemích z větší části postrádají základy finanční gramotnosti. Jsou jak nepoučené děti, které za bonbón půjdou s kýmkoli kamkoli.
Ale v žádné zemi nejsou voliči dokonalí. Když v první polovině 19. století švýcarský lékař a filozof Ignaz Troxler prosazoval ústavní reformu, všeobecné volební právo, referendum a univerzální svobodu projevu, setkal se s kritikou. Protivníci poukazovali na fakt, že velká část švýcarského obyvatelstva je úplně negramotná a velká většina není dost vzdělaná, aby mohla hlasovat o složitých problémech veřejné správy. Troxler odpověděl: „Kdo touží po svobodě, musí počítat s tím, že bude i zneužívána. Škodu, která může vzniknout zneužitím svobody, lze napravit zas jen svobodou.“
Česko by potřebovalo stabilnější, většinový volební systém. Moc jednotlivých složek však musí být vyvážena, aby nevedla k parlamentní diktatuře Attleeova typu. Referendum není zlo, nýbrž osvědčený nástroj vládnutí. Volení zastupitelé nebývají v průměru moudřejší než voliči, kteří je poslali do parlamentu. A hlavně, měli bychom vzdorovat všem „dobře“míněným pokusům o cenzuru v takovém nebo onakém moderním atraktivním balení.