Dějeprava, s. r. o.

Prezident Miloš Zeman o víkendu na Hradě naděloval medaile, čemuž se obsáhle věnovaly i včerejší LN. Jedna zajímavá souvislost této žně (39 předaných metálů) ale přesto unikla a stojí za to si ji připomenout. Mezi oceněnými se mihlo několik vědců, z humanitních oborů ale nebyl vyznamenán nikdo. A to přesto, že obě komory parlamentu dodaly nejméně desítku jmen osobností z řad společenských věd, které by si ocenění také zasloužily. Svádět „neocenění“jen na Zemanův truc, popřípadě na fakt, že už by více vyznamenání bylo devalvací státního svátku, by bylo zkratkovité. Především proto, že sám prezident ve svém projevu naznačil, co si o řemeslu mnohých vědců myslí.

Není náhodou, že jediným oceněným, který se kdysi humanitní vědou zabýval, je spisovatel Vlastimil Vondruška. Svou poslední vědeckou práci o zemědělském náčiní našich pradědů sepsal skoro před třiceti lety. Od té doby píše knížky pro děti a především historické detektivky a panovnické ságy.

Vondruška je mimořádně plodný a pracovitý jako málokdo. Zástupcem historiografické obce ale není – i když ho Miloš Zeman označil za „nonkonformního historika, který plyne proti mainstreamu“. Že by v české medievistice, kam alespoň svým časovým určením spadá i většina Vondruškových knih, existoval nějaký hlavní proud, který by bylo nutné překonávat náročnou plavbou? Kdeže. Zeman měl zřejmě na mysli Vondruškův koníček, kterým je komentování kdečeho – od islámu přes roli žen v moderní společnosti až po zkaženost naší civilizace.

Za skutečnost, že pana Vondrušky, který dějepravu jakožto vědu pověsil dávno na hřebík, je všude plno, zatímco o těch skutečných, „konformních“badatelích v oboru české historie v médiích slyšet není, si historická obec může tak trochu sama. Jeden příklad za všechny. Minulý měsíc proběhl v Olomouci 11. sjezd českých historiků. Po šesti letech se tu potkaly skutečné špičky oboru, organizace byla perfektní, raut s barokní operou na úrovni, rekordních 81 panelů nabídlo i mediálně přitažlivá témata. Namátkou – Češi v cizině, teorie čechoslovakismu, paměť v rodinné tradici, města za socialismu. Výstupy pro laickou veřejnost? Veškeré žádné.

Být viděn se jaksi nenosí. A vyjadřovat se k současnosti už vůbec ne. A to přesto, že tu máme slušnou tradici historiků, kteří své názory veřejně obhajovali, mnozí byli i aktivními politiky. Od Františka Palackého a Václava Vladivoje Tomka přes Kamila Kroftu až třeba po Vladimíra Špidlu. Tato tradice spojení dějepravy s veřejnou debatou, zdá se, vymírá.

Je to škoda. Ale nelze se pak divit podnikavcům typu pana Vondrušky, který si z dějepraveckého řemesla, základu každé skutečné historiografie, udělal privátní byznys, v němž je vše třeba brát s ručením omezeným. S historickou vědou to konformní není. Komfortní je to ale určitě.

Za skutečnost, že pana Vondrušky, který dějepravu jakožto vědu pověsil dávno na hřebík, je všude plno, zatímco o těch skutečných, „konformních“badatelích v oboru české historie v médiích slyšet není, si historická obec může tak trochu sama