Červenobílá síla
Jubileum pražské Slavie je dobrou příležitostí připomenout si přirozenou integritu sportu
Bílá jako čistota čestného soupeření a červená jako srdce vkládané do sportovních výkonů. Vnímáme ještě dnes, stopětadvacet let po založení cyklistického odboru Literárního a řečnického spolku Slavia, sport coby prostředek pozvedání ducha? Nebo je nám cílem sama fyzická činnost a vše podřídíme vítězství?
Když 2. listopadu 1892 v Kulichově domě na Karlově náměstí v Praze Akademický cyklistický odbor Slavia (ACOS) formálně vznikl, už třicet let se českými zeměmi šířila sokolská myšlenka. Do té doby „sportovala“především šlechta (lukostřelba, šerm, pálkové hry) nebo estrádní svalovci v úpolových a silových disciplínách. Lid v létě hrál kuželky a v zimě bruslil, o masovosti se ale nedá hovořit. Prvky rivalství a zápalu do hry však byly v societě přítomny vždy.
Stejně tak chtěli být lidé odedávna v kondici a měli zakořeněnou touhu být někde (v něčem) první a dřív. Někdy to byla nutnost, protože méně zdatní umírali a poraženi bývali i porobeni. Nepromítnout tyto lidské atributy do sportu patrně nešlo.
Doba před 120 až 150 lety, kdy se sportovní činnost v českých zemích formovala jako svébytná součást moderní společnosti, měla v sobě dostatek idealismu. Tolik, aby do kultu těla kráčejícího k vítězstvím vtělila principy čestného jednání, a to v životě soukromém i veřejném, jak říkají stanovy Sokola, a zároveň odhodlání. To nalezneme v rodokmenu Slavie, jež byla coby řečnický spolek v roce 1894 monarchií zrušena, avšak již necelý rok nato jako sportovní klub opět zaregistrována, aby se zakládající členové drze přihlásili k tradici ACOS.
Jako rytíři
Naše současnost, oplývající materiálními, politickými i lidskoprávními výdobytky, o nichž si průkopníci sportu mohli nechat zdát, by měla být dostatečně duchapřítomná a zralá, aby směřovala k harmonii cti, vervy, výkonu a touhy být nejlepší. Navzdory statistice o tloustnutí a navzdory rozleptávání profisportu komercí sílí potřeba rovnováhy fyzična a duchovna.
Červenobílé výročí, jež díky včerejším slavnostním aktům před zápasem fotbalové Evropské ligy mezi Slavií a Villarrealem nezapadlo, je dobrou příležitostí si připomenout přirozenou integritu sportu.
Propagátoři tělovýchovy v dobré víře posunuli význam jednoho z Iuvenalisových veršů. „Ve zdravém těle zdravý duch“je jurodivá myšlenka, není to ovšem totéž jako „optandum est ut sit mens sana in corpore sano“. Antický básník nehoruje za cvičení oblažující mysl. Vyzývá, aby lidé vyměnili přízemní touhy vedoucí k vyprahlosti za ty, jež je skutečně dělají šťastnými.
„Máme si přát, aby ve zdravém těle byl zdravý duch,“říká verš. Plně to odpovídá tomu, jak se ve druhém století našeho letopočtu, tedy za Iuvenalisova života, rozvíjela indická jóga. Pataňdžáliovská tradice uznala ásanu, tělocvičný úkon, pozici, jako cestu k volnému průchodu energie za konečným cílem – osvobozením vnitřního já.
Ze středověkého kavalírského kodexu katalánského myslitele Ramona Llulla pro rytíře čerpá princip fair play. Vedle ustanovení jako odmítnutí neoprávněné výhody zahrnuje zmíněné postuláty – cti pravidla i soupeře, buď příkladem nasazením, udržuj se ve zdraví, snaž se vyhrát, avšak nikoli za každou cenu.
Zranitelný ideál
Moderní doba navenek vysokou integritu nevykazuje. Stačí si připomenout, jak byl komunisty perzekvován Sokol, jak Slavia v 50. letech minulého století po úderech nové moci taktak přežila klinickou smrt. Vpád komerce zatlačil do defenzivy samotné principy spravedlivého zápolení.
Sport tím dává možnost porozumět světu. Jeden z otců tělovýchovy v českých zemích Josef Rössler používal pseudonym Ořovský, aby před učiteli i rodinou skryl, že se věnuje fotbalu, považovanému za surovost. Počátky národovecky laděného Sokola jsou spjaty s vymezováním se vůči německým „turnerům“, jejichž cvičení Čechy o pár let předstihlo, i vůči vládnoucí Vídni. O potížích spojených se vznikem Slavie byla řeč.
Lépe porozumíme i ohromné rivalitě Slavie a Sparty, když si přečteme, jak se na přelomu 19. a 20. století jejich funkcionáři v médiích hádali, kdo a jak má právo toho druhého vyzvat k utkání. Sparťané ostatně tvrdí, že hráli fotbal dřív, neboť jejich přímý předchůdce AC Královské Vinohrady vznikl v roce 1893, kdy slávisté „pouze“jezdili na bicyklech. A historie vítězné sparťanské branky v prvním derby 29. března 1896 na Císařské louce je dostatečně známa – rozhodčí Rössler-Ořovský, tehdy šestadvacetiletý spoluautor překladu fotbalových pravidel, po utkání gól odvolal...
Sport se zkrátka utváří v protivenstvích a učí nejednoznačnosti života kolem nás. Je pošetilé hledat v něm absolutní spravedlnost, protože jako činnost v zásadě idealistická bude neustále zranitelný. Někdy ale stačí připomenout si symboliku bílé a červené barvy k poznání jeho velké síly.