Palmovka založila dobrou tradici
Divokou a excentrickou inscenací Bernhardova Divadelníka z polské Lodže skončil tento týden druhý ročník setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest. Libeňské divadlo z vlastních sil připravilo skutečně zajímavý průřez ze současných inscenací polského, maďarského, slovenského i našeho divadla, a dokonce udrželo jeho tematizaci. Inscenace měly podat zprávu o stavu demokracie v našem středoevropském prostoru, což se zejména naplnilo u těch polských, leccos jsme se také dozvěděli o stylovém vývoji, i když třeba Frljičova skandální inscenace Prokletí bude asi hodně výlučná. Přece jenom i vzhledem k Divadelníkovi je znát, že také polské divadlo vstřebalo německé vlivy a přetváří je po svém. To, co Palmovka uvedla v život, je pozitivní trend, v Praze by takhle mohla každý měsíc hostovat dvě až tři kvalitní zahraniční divadla.
Festival představil i Massiniho hru Lehman Brothers. V českém překladu ji jako Dynastii v Huse na provázku nastudoval Michal Dočekal. Brněnské hostování někdejšímu šéfovi činohry Národního divadla vysloveně svědčilo. Rozsáhlá hra, ověnčená cenami v celé Evropě, je jakousi anatomií kapitalismu na pozadí ságy rodiny Lehmanů, jejíž tři bratři připluli v polovině 80. let do Spojených států a z firmy, která obchodovala s bavlnou, vytvořili významnou banku, jejíž pád před časem odstartoval světovou krizi. Především si dramaturgie šikovně poradila s rozměrným textem, účelně ho zkrátila a odlehčila. Vzniklá hravá, sarkastická jevištní koláž, v níž se vyprávění dynamicky a v paradoxech prolíná s krátkými dramatickými situacemi a výjevy.
Dočekal svou historii kapitalismu líčí pomocí jednoduchých prostředků, chtělo by se napsat takřka z ničeho, jen s pomocí zdi z bílých papírů, na které se píše a maluje. Tento ironický výklad dějin podle Lehmanů je zároveň metaforickým obrazem jedné filozofie. Důležitá je i hudební podoba inscenace a samozřejmě herci, zde výborně sehraná šestice mužů, kteří hrají i ženy a nejenom tím vykazují úctyhodnou tvárnost a proměnlivost. Inscenace se sice v druhé půlce začne kouskovat, ale to nic nemění na tom, že jde o mimořádně stylově čistý tvar.
Bernhardův Divadelník v originálním nastudování režisérky Agnieszky Olstenové z Teatru im. Stefana Jaracza v Lodži divákům vysloveně sedl a ti někdy až vlezlou excentričnost a dryáčnickost inscenace bezvýhradně přijali. Hrálo se v uzavřeném plechovém „kontejneru“na jevišti, což diváky bezpečně vtáhlo a také učinilo součástí šíleného a nevypočitatelného světa divadla, kde se pohybují exaltované postavy, vesměs pohroužené do sebe. Aby se tento záměr naplnil, bylo též třeba diváky aktivizovat, což je způsob, který dokáže i otrávit. Hrací akce probíhaly na mnoha místech, nebylo to sice příliš divácky vstřícné, ale i tímto se podařilo udržet pocit totálního chaosu, nesmyslnosti a sebevzhlíživosti dramatického umění.
Stupňování absurdit jasně směřovalo k výpovědi o divadle, které je v zásadě psychickým terorem a likviduje a rozkládá ty, kdo mu propadnou. Hlavní roli starého herce Bruscona hrála žena, Agnieszka Kwietniewská, a i když se touto proměnou pohlaví režie nijak nezabývala, byl její výkon sugestivní. V agresivní atmosféře inscenace se také vylouply brilantní herecké výstupy, třeba monolog Brusconovy manželky, která k divákům promlouvá umělou řečí v totálním emočním vytržení.