Charismatický snílek premiérem
Beneš, který napsal Masarykovi: „Kramář: naprosto nemožný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu, atd.“Kramář totiž kolem sebe pořád viděl věhlas „vůdce národa“, ten ale doma odezníval a v Paříži neznamenal vůbec nic. Svou činnost na mírové konferenci do značnémíry podřizoval plánu prosadit ozbrojenou intervenci, jež by svrhla bolševickou vládu v Rusku. Jenže pro takový nápad nenacházel podporu. Zatímco do Paříže Kramář odjížděl jako oblíbený politik a premiér, v září 1919 se vrátil jako nepochopený předseda své národnědemokratické strany a řadový poslanec, jímž ostatně zůstal až do konce svého života. Marně snil o prezidentském úřadě. Ztrátu významného postavení si ale zavinil sám také tím, že svým odjezdem uvolnil místo jiným politikům a nevěnoval se domácím problémům.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou prvnímu předsedovi vlády Karlu Kramářovi (1860–1937). Tento muž rychle promrhal politický kapitál, který získal v roce 1916 odsouzením k smrti. V prvorepublikové politice ztělesňoval směr, který byl kritický k prezidentu Masarykovi a ministru zahraničí Benešovi.
Pravdou třeba proti všem
V pozadí Kramářových ruských a slovanských vizí stála jeho manželka – Ruska Naděžda Nikolajevna. Z říše snů je například předválečný plán na vznik mohutné slovanské federace, jejíž hranice Kramář rýsoval bez ohledu na ambice dotčených národů. A slovanskou politiku neopustil ani po válce, viděl v ní „jedinou záchranu míru“. Tyto představy se ovšem pohybovaly v rovině utopie. Kramář ale také nepřestával varovat před bolševickou vládou a jejím šířením, odmítal snahy o navázání diplomatických styků se Sovětským svazem, což pak v roce 1934 komentoval: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský.“Věřil, že bolševická vláda padne a místo ní nastoupí demokratické Rusko. I proto u manželů Kramářových měli vždy otevřené dveře zástupci protibolševické emigrace.
„Pravdou třeba proti všem.“Heslo z balkonu Kramářovy pražské vily, jíž se mimochodem pro majitelův vztah s Masarykem svého času přezdívalo vzdorohrad, prvního československého premiéra dobře vystihuje. Málokterý politik dokázal jít za svými sny bez ohledu na to, co to přinese jemu nebo jeho politické straně, jako právě Karel Kramář. Snaha prosadit intervenci proti bolševikům Kramářovi výrazně ubrala na popularitě. Boj za všeobecné volební právo v dobách monarchie zase příliš nenahrával mladočeské straně, přesto ho Kramář prosazoval. Když šel podle svého přesvědčení za „národní věcí“, upozaďoval dílčí stranické nebo své vlastní zájmy.
Za první republiky kritizoval přebujelou moc politických stran nebo existenci přísně vázaných kandidátních listin, ve kterých viděl „násilí nad svobodou volby, nad svobodou občanskou, voliti lidi své důvěry“. V republice podle něj vznikla „oligarchie několika lidí ve vedení stran“. Vadila mu i rozdrobenost politické scény. Kramářovi národní demokraté za první republiky působili ve vládě i v opozici. Jejich volební zisky (mezi 4 a 6,3 %) ovšem nebyly zrovna závratné a strana proto nemohla hrát tak významnou roli, jak by si její lídr přál. Od poloviny 30. let pak s dalšími stranami vystupovali pod značkou Národního sjednocení. Sám Kramář se stal symbolem protihradní politiky.
Stárnoucí Karel Kramář už nesehrál v pozdější prvorepublikové politice výraznější roli a stal se z něj zahořklý člověk, trpící pocitem zneuznání a tím, že ho jeho národ nechápe. V obecném povědomí ho dnes připomíná rezidence premiérů amezi znalci růží odrůda nesoucí jeho jméno, kterou šlechtitel Jan Böhm představil v roce Kramářova úmrtí (1937).
Příště:
Alois Rašín.