Poklady z šuplíku
Kdyby pro nic jiného, tedy pro opětovné zveřejnění přízračně aktuálního textu Běh Prahou stojí za to přečíst si dnes Povídky z šuplíku. Výběr korespondence, článků, úvah a rozhovorů je jakýmsi sedmým svazkem šestidílných Sebraných spisů Oty Pavla, jež před časem vydala nakladatelka Slávka Kopecká. Podtitul knihy Bez cenzury naznačuje, že tentokrát máme v rukou texty autorem či někdejšími editory neopravované a necenzurované, takové, jaké zůstaly v pozůstalosti Oty Pavla (1930–1973). Psal o tvorbě, o sportu, o přírodě, o rybách, o přátelích, o rodině… Jinak by to u tohoto novináře a spisovatele ani nemohlo být: jsou to texty veskrze intimní a o to působivější, že se prolínají s bolestnými pocity bratrů Jiřího a Huga, zkoušených nemocí podobně jako on.
Povídka Běh Prahou by se měla číst ve školách jako praktická ukázka, jak se nadšení pro imaginární lepší svět může zvrtnout ve zklamání, rozhořčení a celoživotní trauma. Ota Pavel popisuje silný zážitek z dětství: tatínek po návratu z koncentráku horuje pro komunismus a na jeho podporu v předvečer prvních poválečných voleb obleče své tři syny do dresů s čísly jednotlivých stran, vyšle je na propagační závod Prahou a stanoví i výsledek – jednička komunistů má vyhrát, poslední bude kulhat Otík s číslem národních socialistů. Ota skončil na Václavském náměstí zkrvavený (jak si mohl někdo dělat legraci zrovna před Melantrichem, sídlem národněsocialistických tiskovin...). „Jak jsem uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů, obchodníků… tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. Vybíral jsem si to napřed…“psal už poučený Ota po letech.
A vzpomněl na otřeseného tatínka, jak zanedlouho po vítězných volbách tloukl do Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu, Bedřich Geminder, židovského původu, Ludvík Frejka, židovského původu, Bedřich Reicin, židovského původu, Rudolf Margolius, židovského původu... „Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí Židy. Už to zase potřebují na někoho svést.“Měl prý v očích beznaděj člověka, který chtěl přejít po pevném mostě řeku, a ten most tam ve skutečnosti nebyl.