Zdravý nemocný
Nedělejme z politiky Ordinaci v lánské zahradě
Svatopluk Bartík v úterý odpoledne zveřejnil na Facebooku svou diagnózu i prognózu zdraví Miloše Zemana. Následovala žaloba a trestní oznámení z Hradu a včera svůj „post deaktivoval“, prý proto, že nečekal takovou vlnu negativních emocí. Také symptom doby, místo aby chlapsky přiznal, že přestřelil, vymlouvá se na cizí emoce a reakce.
Dost dobře si nelze představit, kde by pan Bartík mohl legální cestou sehnat prezidentovu zdravotní dokumentaci, ba ani to, jak nějaký věhlasný lékař, člen konzilia bdícího nad prezidentovým zdravím, převypravuje někomu lékařské tajemství. Uveřejňovat spekulace je možné, ba i legální, jen se dotyčný nesmí tvářit jako nositel zaručené zprávy. Když pak takovou spekulaci vydáte za zaručenou zprávu, nemůžete se divit odporu, který to vzbudí, zvlášť pokud jde o zdraví bližního. Miloš Zeman, a na to bychom neměli zapomínat, je též občanem s právem na soukromí. I kdyby podle nějakého zákona podléhalo zdraví hlavy státu informační povinnosti, nebylo by to rozhodně v podobě zveřejňování zdravotní dokumentace.
Co je výsledkem výměn mezi pány Bartíkem, Ovčáčkem a Zemanem? Dva tábory přesvědčených a zároveň nepřesvědčitelných. Prezidentovi příznivci vidí štvanici „kavárny“či médií, která má jediný účel – poškodit hlavu státu v jeho snaze o znovuzvolení. Zemanovi odpůrci zas cítí lež za každým slovem a žádají zprávu o prezidentově zdraví. Přičemž je jasné, že kdyby nějakou dostali, chtěli by další a další podrobnější, jako by nestačilo, že lékařské kapacity za veřejná prohlášení ručí svou vlastní profesionální pověstí.
Do prezidentské volby téma Zemanova zdraví nezmizí, vždyť je přiživuje samotná hlava státu, třeba řečmi o tom, jak si „vyléčil“cukrovku pojídáním sladkostí. Prezident mimo veškerou pochybnost výrazně pohubl, a dokud lékaři tvrdí, že krom neuropatie v noze nemá žádný problém, pak bychom si měli přiznat, že nic než spekulace neexistuje.
Zkusme do budoucna vytvořit nějaká pravidla, podle kterých bychom měli o zdraví ústavních činitelů, především přímo voleného prezidenta, diskutovat. Nepotřebujeme k tomu ani tak zákony, jako respekt ze strany politiků a též veřejnosti, hlavně k sobě navzájem. Martin Zvěřina