O paradoxech

Možná mi to nebudete věřit, ale viděl jsem ho na vlastní oči. Studoval jsem totiž, když jsem byl ještě docela mladý, v Moskvě. Na jeho Hamleta vzpomínám dodnes. Byl to jiný Hamlet než Hamlet těch ostatních. Nechci říct, že byl lepší nebo horší, ale prostě byl jiný, než tehdy bývávalo zvykem u nás v Československu. Měl na sobě jen obyčejný černý rolák, prostý a vytahaný, ošuntělý svetr, nic velkolepého nepotřeboval, žádné pentličky. A jak ho hrál! Nic nedeklamoval. Absolutně nic. On Hamletem žil. Být, či nebýt – vždyť on to jen tak polohlasem odhodil, odsekl, skoro jsem to ani neslyšel. Bylo to jen takové zasyčení. Jako by si v tu chvíli jen tak vztekle odplivl na prkna pod sebe.

A ty jeho písně! Jsou neuvěřitelné! Dodneška si schovávám jako relikvie jeho desky, které jsem si přivezl. Komu je jednou dám? Nikoho už to dnes nezajímá…

A přitom je to nádhera. No, jen si poslechněte ta slova: Gdě že naša zvězda? Možet – zděs, možet – tam… Gdě že naša zvězda? Možet – zděs, možet – tam… Pořád mi to hučí v hlavě. Je to jak kolovrátek. Nebo jeho Ochota na volkov! Ta skučivost jeho hlasu, ta síla, která v něm byla ve chvíli, kdy vyzpívával svou nenávist. Čirá krása! Nic podobného, nic trýznivějšího jsem nikdy v životě neslyšel. Vám už ale ruština asi moc neříká, že?

Vlastně nevím, proč jsme ho v Československu v těch letech nevydávali. Opravdu nevím, neumím si to vysvětlit. Nikdo tenkrát snad ani nenavrhoval, že bychom jej vydat měli. Už si na to ale nevzpomínám. Čas to odvál.

Nemyslete si, my jsme nic nezakazovali! Je omyl myslet si něco jiného. Já jsem nikdy nic nezakazoval. Maximálně jsem někdy něco nedoporučil. A to bylo vše, zbytek byla autocenzura těch lidí, však to dobře znáte, v něčem se doba nikdy nemění. Vlastně počkejte, jednou jsem něco opravdu zatrhl, zakázal. Skoro se vám o tom stydím vyprávět…

Ale dobře, řeknu vám to. Jednou mi někdo dal na stůl nějaké texty písní, které měly být vydány, a já měl posoudit jejich vhodnost. Těch oplzlostí, co tam bylo! Sprostota nad sprostotu! Dokonce nemravnosti o tak vrcholně milostném aktu, jakým je soulož… Vy byste něco takového schválil? Vždyť je to odporné. Ale co už. Nechme toho vzpomínání. Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Dáte si ještě pivo?

Nedáte? Že už musíte jít? Tak to je škoda. Jsem už starý a nemocný. Nemám, s kým bych si o tom promluvil. Nikdo se mě na tyhle věci neptá...

My jsme nic nezakazovali! Já jsem nikdy nic nezakazoval. Maximálně jsem někdy něco nedoporučil. A to bylo vše, zbytek byla autocenzura těch lidí, však to dobře znáte, v něčem se doba nikdy nemění.

Ten muž důchodového věku, který před více než třiceti lety spolurozhodoval na oddělení kultury ÚV KSČ o prosazování takzvané kulturní politiky v oblasti populární hudby a který tak miloval Vladimira Vysockého, byl k nezastavení. Bylo mi z něj strašně smutno – smutno z tak hlubokého nepochopení věcí, jak se mi zdálo. A tak jsem se rozloučil, vyvrávoral z hospody a po asi padesáti krocích vstoupil do metra na pražském Opatově.