Těžko jsem mohl být „zrádcem ideálů“
Vprosinci 1983 došlo k (mocensky motivované a velmi nedobré) změně v redakci hudebního měsíčníku Melodie, odešli redaktoři Stanislav Titzl, Čestmír Klos a František Horáček a s nimi externisté (mj. i Jiří Černý, Jan Rejžek ad.) – zčásti do hudebního průmyslu (Titzl se stal šéfredaktorem vydavatelství Panton), zčásti do Gramorevue, rovněž oficiálního hudebního měsíčníku (vydávaného státním podnikem Supraphon), tedy se srovnatelným politickým zázemím.
V říjnu 1984, tedy skoro rok po té změně, na níž jsem logicky neměl a nemohl mít nejmenší vliv, jak mi mnozí předhazují (byl jsem studentem 1. ročníku FŽ UK), mi zavolala redaktorka Melodie I. Brumovská, jež mě požádala, abych do Melodie začal psát jazzové recenze. To jsem také činil pak asi rok a půl. Má témata: Jazz Q., J. Koubková, C & K Vocal, J. Spálený, jazzové festivaly. Nic, za co bych se měl stydět. Zde je jedna lež vyslovená duetem Černý – Klos v Orientaci LN. Nikdy předtím (za jejich účinkování) jsem pro Melodii nic nepsal, a proto jsem těžko mohl být „zrádcem ideálů“.
Podstatu vidím jinde: Lidé, kteří odešli zhruba rok před mým „příchodem“– byl jsem externí autor, bez vazby na redakci a rozhodování – byli dost agresivní. Konkrétně J. Rejžek, kterého jsem znal dlouho předtím v poloze nikoli nepřátelské (dodnes mám jeho dopis, kde mi píše, jaký jsem skvělý autor a jak bych měl být vydáván). Tito lidé žili v domnění, že jsou nenahraditelní. Proto je tak nadzvedlo, když se vyrojili lidé o deset a víc let mladší se slušnými znalostmi a byli schopni je nahradit. A to nemluvím o sobě. Vybaví se mi třeba F. Fiala (později šéfproducent EMI), I. Kytka (dopisovatel ČT v Londýně), M. Huvar (později monografista Kryla či Lohonky) atd.
Celou věc chápu jako generační problém uměle převlečený do politického kabátu. Já jsem se politicky nikdy ni- Medaile Za zásluhy 1. stupně.
jak neexponoval, dokonce jsem na FŽ nebyl ani v SSM. Naopak jsem byl celá 80. léta veden u StB jako nepřátelská osoba, měl jsem na sebe nasazeného udavače, byl jsem vyslýchán, protože jsem vydával samizdat (s názvem ZUP, pochvalně o mně tehdy referovalo Rádio Svobodná Evropa) a podílel se na vydávání samizdatů jiných (Antagon, Runa, Sborník atd.). To všechno lze snadno ověřit v archivech ÚDV a taky v Libri Prohibiti, kde jsou samizdatové publikace té doby. Když mi dnes někdo říká, že jsem „normalizoval“či dokonce „sloužil komunistům“, tak mě to jednak uráží, jednak uvádí k smíchu. Prostě jsem měl částečně skrytý život, a protože nejsem ten typ, tak jsem se s tím nikdy po roce 1989 neměl potřebu chlubit, a to ani v době, kdy ostatní ze sebe dělali hrdiny jak na běžícím pásu.
„Melodické“kádrování
V Melodii jsem tedy začínal dělat profesi jazzového publicisty (později jsem psal do odborného jazzového časopisu Akcent). Z Melodie mě vyhnala redaktorka O. Thámová v roce 1986, když jsem do jednoho článku napsal, že považuji za špatnou známku kulturnosti, když v Praze není jediný otevřený jazzklub (Parnas zrušený, Metro a Reduta zavřené). Taková banalita stačila nebo spíš byla záminkou. Pak jsem do Melodie psal krátce v letech 1988 a 1989, kdy se jejím šéfem stal Jan Dobiáš (dříve Mladý svět, později TV Nova), který velmi rozumně přibíral rozmanité spolupracovníky (tehdy se tam začala též objevovat jména jako V. Vlasák, V. Lindaur, P. Slabý a podobně). Dobiáš měl filozofii propojování lidí, ne jejich rozeštvávání. Od Melodie mě pak znovu vyhnal až P. Zapletal, jenž do normalizační Melodie psal nadšené stranické úvodníky, po listopadu v sobě objevil antikomunistu, stal se z něj vedoucí redaktor, kterému se podařilo Melodii v podstatě zabít.
Mea maxima culpa?
V tom celém hodnotím negativně jedinou věc, ten nešťastný dopis Rejžkovi, v němž jsem napsal, že se bez jejich trucování budoucnost obejde. O politice v dopise nebylo jediného slova. V článku LN se píše, že jsem to měl „promyš- lené“. Neměl. Uvěřil jsem tehdejšímu šéfredaktorovi, že dostojí svému slibu otisknout reakci „druhé strany“. A také jsem obíhal bývalé autory (Černého ne, s tím jsem se neznal) s prosbou, aby znovu pro časopis psali, neboť jsou k tomu vrchovatě kompetentní. Lubomír Dorůžka už mi to nepotvrdí, ale jeho korespondence z té doby mluví za něj – dosud ji opatruji. Jeho syn Petr Dorůžka by mou snahu, byť marnou, potvrdit mohl.
Příhody, o nichž se zmiňuje J. Černý, se nepřihodily. Potkal jsem se s ním jedinkrát, a to na večírku zjara 1990, kdy se vrátil z Kanady Josef Škvorecký a děkovalmi, že jsem do článku o jazzovém festivalu už před listopadem propašoval citát z jeho knížky Ze života lepší společnosti. Černý tam byl, ale určitě jsem ho k ničemu nepřemlouval. Také jsem nikdy nemluvil s Františkem Horáčkem. Historka, že mne Horáček do Melodie přivedl jako mladého autora, se nezakládá na pravdě.
Kdo je bez viny…
Když se ohlížím na tu sérii špíny, kterou na mě házejí v těchto dnech různí lidé jen proto, že jsem si dovolil s úctou a pokorou přijmout od prezidenta státní vyznamenání, dělím ty reakce na tři typy. Jeden představují novináři mladší, kteří „u toho“tehdy nebyli, ale mají dost arogance, aby druhé soudili za rozhodování v době, v níž se oni sami ještě rozhodovat nemuseli. Druhým typem jsou upřímní, ale s prominutím poněkud naivní lidé jako Č. Klos, kterého se velice vážím mj. pro jeho působení v KRNAP. A konečně jsou to konjunkturalisté typu J. Černého, kteří dlouhá desetiletí působili v totalitních médiích (oč hnusnější byla normalizace 70. let oproti přestavbové druhé půli 80. let, snad ještě všichni víme). Tehdy Černý neměl žádný problém spolupracovat s médii vydávanými pod kuratelou KSČ (Československý rozhlas, týdeník ÚV ČSM Mladý svět, vydavatelství Panorama, státní podnik Supraphon).
Neměl ani problém s tím přivlastnit si autorská práva své někdejší ženyMiroslavy Černé, později Filipové, ke knize Hvězdy tehdejších hitparád. Tu napsali společně, ale už nemohla vyjít pod jménem M. Černé, neboť ta se mezitím angažovala v disentu, a tudíž byla zcela vykázána z oficiální scény. Příběh popisuje Andrej Stankovič v Revolver Revue č. 11/1998: „Soud o spoluautorství začal ještě před listopadem 1989, kdy byla bývalá Černého manželka Miroslava Filipová pro své signatářství Charty 77 prakticky bez naděje na úspěch. Kauza se však zvrtla, i přesto, že Černý dovedl včas rozeznat dobové trendy a podpisem Několika vět využil politické nabídky pro tzv. šedou zónu; po listopadu pokračoval v dráze úspěšného hudebního publicisty. Soud rozhodl v tomto případě spravedlivě v jeho neprospěch, což ovšem nikterak neumenšilo Černého kariéru... Bývalí kádrováci hovoří o kádrování a Černý zase dnes prokazuje svou vděčnost za to, že byl před listopadem některými komunisty trpěn, což teď vydává za svou neohroženost.“
Anabízí se ještě jeden citát, od člověka přímo z „jejich“vlastních řad, Jana Rejžka. Toto napsal v LN 8. 9. 2005:
„… ztrácím zde poslední slovo s Jiřím Černým o jeho kamarádech, agentech StB. Jasná řeč archivně dochovaných okolností, za nichž byli k ochotné spolupráci získáni, a faktické obsahy jejich dobrovolných udavačských zpráv jsou pro něj jen ‚mechanickým vyjmenováváním kapitánů, přezdívek, hospod a dat schůzek‘. Svatá prostoto! … A pokud jde o paměť, být Černým, moc bych se jí neoháněl. Těžký výpadek ho postihl ještě na sklonku normalizace, když ‚zapomněl‘, že knihu Hvězdy tehdejších hitparád napsal se svou bývalou ženou, chartistkou Mirkou Filipovou, a vzpomínky mu musel osvěžit až prohraný občanskoprávní spor.“
Tuto historii bych neotevíral, kdybych nebyl předmětemmediální štvanice, v níž Černý hraje opět hlavní roli. Na jeho adresu, myslím, lze právem uplatnit staré dobré „kdo z nás je bez viny, ať hodí kamenem“.
Nedávné udělování státních vyznamenání připomnělo více než třicet let starou „kauzu Melodie“, s níž je spojováno jméno jednoho z oceněných, Petra Žantovského. O ní i o něm hovořili záhy v rozhovoru pro Orientaci LN (4. listopadu) někdejší redaktor Melodie Čestmír Klos a jeden z jejích pravidelných přispěvatelů Jiří Černý. Na jejich slova reaguje právě vyznamenaný novinář.