Upovídaný lobbista Topolánek prezidentem?

Kandidatura Mirka Topolánka na prezidenta možná skončí stejně rychle, jako začala. Naprostá většina ústavních právníků totiž konstatuje, že rozhodnutí ministerstva vnitra o tom, že senátoři a poslanci mohou rozdávat podpisy na všechny strany, je vadné a chybné. I tak se Monitor pokusí o stručný medailonek.

V první řadě je třeba upozornit na to, že Mirek Topolánek je lobbistou třetího nejbohatšího Čecha Daniela Křetínského, který podniká především v energetice (ale vlastní například i média), což je více než kterýkoli jiný obor závislé na politických konexích. Jako bývalý premiér má Topolánek stále leckde otevřené dveře – u premiérů v zahraničí, v Bruselu apod.

Křetínský podniká také ve výstavbě plynovodů. Pokud se Topolánek nyní prezentuje jako prozápadní kandidát, je třeba upozornit, že propojení Eastring, připravované Křetínským (za které To- polánek lobbuje), vyvolalo před třemi lety protesty Američanů s tím, že projekt označovaný za komerční a otevřený všem může ve skutečnosti v zemích na východě Evropy posílit závislost na Rusku.

Média si všimla, že Topolánek oznámil kandidaturu v týž den, kdy jeho pravá ruka Marek Dalík nastoupila opět do vězení. Možná je ale zajímavější si všimnout jiného načasování. Objevila se totiž informace, že plzeňskou Škodu Transportation nakonec nekoupí Číňané, ale právě Křetínský. Hodnota firmy, která vyrábí vlaky, lokomotivy, tramvaje, trolejbusy apod., spočívá v dlouhodobých kontraktech pro státní amunicipální firmy. Těch je zatím dost, ale mít ve svých službách hlavu státu by jistě nebylo od věci.

Když Topolánek začal vládnout, možná mu šlo uvěřit, že na rozdíl od Václava Klause druhé poloviny 90. let nechce o reformách jenom mluvit, ale taky je dělat. Jenže z toho moc nezbylo. Zvláštní bylo od začátku dosti hrubozrnné propojení ekonomických zájmů blízkých vládě s reformním étosem. Nejvíce to bylo patrné na reformě zdravotnictví, která se nezdařila. Z reformy daní zůstala jen kontroverzní superhrubá mzda. Z privatizačního elánu se uskutečnil pouze prodej sedmi procent akcií ČEZ.

Na počátku předsednictví EU se Topolánek blýskl jednáním v plynové krizi, ale vláda nakonec padla uprostřed předsednictví, což byla velká ostuda. Historie bude nemilosrdná: vinen je jak ten, kdo vládu shodil, tak ten, kdo se shodit nechal. Politika se prostě musí umět.

Nezdarem skončilo rovněž to, co měl být zahraničněpolitický majstrštyk Topolánkovy vlády. Totiž americký radar v Brdech. Nemohou za to jen Paroubek a Zaorálek, ale i Topolánek and his boys, protože tehdy umožnili, aby se z citlivého diplomatického tématu stalo nejhřmotnější téma domácí politiky a nástroj utilitární polarizace na místní scéně.

První Topolánkova vláda bez důvěry z podzimu roku 2006 proslula ostudným vyrovnáním s japonskou Nomurou. Obsah této smlouvy zůstal tajný, ale dopisy ministra Tlustého státním zástupcům byly aktem na hranici ústavního puče. Celý skandál lze srovnat pouze s Klausovou amnestií pro tuneláře všeho druhu.

Topolánkova vláda bude také vzpomínána jako éra propojení politiky se státními podniky. Firma Viamont ministra Řebíčka zbohatla na státních zakázkách. Polostátní ČEZ se sice začal vymykat politické kontrole již za premiéra Grosse, ale teprve za Topolánkovy éry to dosáhlo vrcholu. Toskánská aféra sice proběhla v době, kdy už byl Topolánek mimo vládu (Fischerovu vládu úkolovali s Paroubkem z pozadí), ale obraz poslance Milana Urbana, kterého si Martin Roman a spol. posílají pro pizzu, zůstane symbolem jedné éry. Stejně jako Topolánkova rekreace v sídle pana Berlusconiho.

Lidsky lze snad na Topolánkovi ocenit pepinovskou upovídanost a jistou autenticitu, stejně jako to, že se dokázal – na rozdíl od svého nástupce Nečase – stavět prezidentu Klausovi.

Autor je předsedou správní rady IPPS