7.

Bolševici potřebovali potraviny pro města, proto museli rolníky získat a přistoupit na jejich požadavky

Venkov a města v carské říši představovaly dva oddělené světy, které se v míru navzájem potřebovaly. Ve válce to ale byli rolníci, kdo tahal za delší konec provazu: vesnice bez měst přežily, opačně to ale neplatilo. Slabá infrastruktura a špatné zásobování vyústily v hladové bouře a politickou krizi.

Přídělový systém provázely pevně stanovené ceny a obilní monopol, jímž rolníci příliš nadšeni nebyli – za potraviny nedostávali adekvátní protihodnotu. Peníze ztrácely inflací hodnotu, průmysl nevyráběl spotřební zboží. Proto místo aby rolníci dávali obilí na trh, raději je ukrývali. A stát se stále častěji uchyloval k násilí, aby je od rolníků získal.

Svobodní už jsme, teď chceme půdu

Když padl car, venkov se dal do pohybu. Rolníci vycítili jedinečnou historickou šanci. Od roku 1861, kdy bylo zrušeno nevolnictví a získali osobní svobodu, to bylo už víc než padesát let. Teď chtěli rolníci i půdu. Vesničtí synci vracející se z fronty přinášeli domů radikální názory.

Podle historika S. A. Smithe začali rolníci zkoušet, kam až mohou proti velkostatkářům zajít. Neplatili nájem, pásli na cizím, zabírali neobdělávanou půdu. Svaz vlastníků půdy a farmářů žádal vládu, aby hájila jejich vlastnická práva, nebo aby vlastníci půdy byli alespoň kompenzováni. Prozatímní váda si byla vědoma, že musí proběhnout pozemková reforma. Nechtěla ji ale provádět během války aměla v plánu proces přes pozemkové komise „umravnit“. Konečné slovo odsunula na Ústavodárné shromáždění.

Stále nespokojenější rolníci se proto poohlíželi po radikálnějším, socialistickém řešení. Na podzim 1917 proto pozorněji naslouchali levým eserům i bolševikům. Nespokojená, protože hladová byla také města. Na konci léta 1917 měl Petrohrad zásoby chleba jen na dva dny. Jeho obyvatelé vyrazili za jídlem na venkov. Byli agresivní, útočili na sklady a obchody a obviňovali „keťasy“a šmelináře.

Reforma podle našich pravidel

Světy ruského rolníka, ponořeného do tradic, víry v Boha a přírodních cyklů, a městských rudých ateistů si nemohly být vzdálenější. Jenže jeden z prvních dekretů, který bolševici vydali den po převzetí moci, byl dekret o půdě. Pro kritic- kou fázi svého režimu si tak Lenin zajistil „rolnickou neutralitu“. Jejich hladu po půdě rozuměl a hodlal jej využít ve svůj prospěch. Část majetkových přesunů již spontánně proběhla, nová vláda jim dala jen oficiální posvěcení. Dekret ale nastartoval novou vlnu zabírání půdy církve, šlechty a carské koruny – podle Smithe si rolníci v provinciích středního Ruska mezi listopadem 1917 a lednem 1918 rozebrali tři čtvrtiny velkostatkářské půdy.

Primárním cílem bolševiků bylo neznepřátelit si rolníky a udržet města naživu. Státní moc ale byla příliš slabá na to, aby vymáhala dekrety podle svých představ. Rolníci to dobře věděli a reformu si „přizpůsobili“svému pohledu. Na vesnici vytvořili sověty, jež v duchu starších otčin spravovaly půdu i živý inventář. Byl to i obranný mechanismus proti přehnaným rekvizičním nárokům státu. Půdu si rozdělili a opevnili se na horší časy. Na rozdíl od dělníků, statkářů či vojáků pro ně rok 1917 dopadl relativně dobře. Méně státu, více samosprávy.

To oni disponovali potravinami, a když jim stát či trh nebyl schopen nabídnout adekvátní protihodnotu, prostě potraviny na trh nedali. Jenže města musela něco jíst. Politika státu vůči rolníkům proto přitvrdila. Ani sovětská vláda nemohla dělat nic jiného než zavést příděly, státní monopol na obilí a násilné rekvizice. Jen s jiným ideologickým odůvodněním, větší bezohledností a s několika inovacemi.

Jednou za to zaplatíte

Nejprve se bolševici pokusili rozpoutat třídní válku přímo na vesnici. Povzbuzovali vesnickou chudinu, aby zakládala tzv. kombědy, výbory chudých, a zabírala půdu středních rolníků. Více jídla do měst to ale nepřineslo. Nakonec nezbylo nic jiného než v rámci tzv. válečného komunismu poslat armádu a rekvírovat zásoby s pomocí bodáků. I s rizikem, že rolníci nebudou mít příští jaro co zasít.

Když se ale proti bolševikům začaly bouřit celé vesnické provincie, jako například v Tambově, bolševici pochopili, že tuhle válku prozatím nemůžou vyhrát. Lenin proto ustoupil a zavedl novou ekonomickou politiku, která umožnila rolníkům prodávat své přebytky na volném trhu. Sovětský stát ale vesnici tento „úkrok“směrem ke kapitalismu nezapomněl – a o to tvrději proti ní zakročil o deset let později Stalin, když zahájil brutální politiku kolektivizace.