Trápí mě naše slabé národní cítění

Říká Vojtěch, příslušník elitní jednotky české armády. Sloužit v ní považuje za splnění životního snu

Lidove noviny - - Rozhovor - LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN LN

Opálený, se svalnatým krkem, který prozrazuje, že je na tom fyzicky víc než dobře. O moc více se o muži vystupujícím pod jménem Vojtěch, který slouží u 601. skupiny speciálních sil, člověk nedozví. Kvůli utajení. Naposledy byl v akci na severu Mali. Alespoň oficiálně. Vojtěch patří mezi novodobé veterány, jejichž svátek si dnes připomínáme.

Základ je pomáhat zemi, ve které vlastní ozbrojené složky nejsou schopny adekvátní reakce. V porovnání s tím, co jsme dělali například v Afghánistánu, kde jsme zatýkali určité osoby s cílem je předat místní jurisdikci, v Mali spíše provádíme monitorování situace. Je to prevence, aby se kmeny mezi sebou nezačaly prát, ať už kvůli vodě, převozu zbraní, drog či uprchlíků. Kmeny totiž na svém území vybírají „mýto“.

V teplotě. Ve stínu tam bývá i padesát stupňů, na slunci sedmdesát. Jinak mi to nepřipadá nijak zvlášť odlišné od toho, co známe z Afghánistánu. Co se týká chování lidí, je tam veliký rozdíl. Byli otevření, přátelští. Afghánci nám zpočátku nedůvěřovali, když ale zjistili, že opravdu nejsme Američané, tak se to změnilo.

Nijak. Trpíte. A vypijete deset litrů vody denně. Jsme stavění na něco jiného. Nikdo z jednotky si neliboval, že v Mali je parádní prostředí. Působili jsme na severu země. Náš operační rádius byl do pěti set kilometrů. Plánovali jsme akce na čtrnáct dní, protože dva dny potřebujete na to, abyste se dostal do oblasti našeho zájmu. V poušti je to docela peklo.

Tam, kde byla voda, byli lidé. Tedy podél řek a v podhůří. V poušti bylo jen pár tábořišť, kde žili místní kočovníci.

Šlo by to. Potřebujete dobrého průvodce, který vás neprodá. Hodně peněz na úplatky, abyste bezpečně projel všechna mýta. Podle mě když cestujete sám civilním vozem, je to padesát na padesát, že se dostanete do problému. Nejvíce tam hrozí únosy.

Jednoduše: nemáte nic a splníte všechna zadání. Jsme otevření a dokážeme se slušně zeptat – to slovo slušně bych podtrhl – místních, jestli by nám nepomohli. Ať už potřebujete přebrodit řeku, nebo najít nějakého člověka. Nebo jiný příklad: Češi jsou schopni opravit porouchané auto, i když třeba nemají potřebný díl. Nizozemci, Dánové či Američané na technický problém volali speciální tým.

To vychází z toho, že se netváříme jako mistři světa. Nechybí nám pokora. Dokážeme se místním přiblížit. Nemáme v sobě nadřazenost. Opravdu důležité je, že o věci žádáme, nerozkazujeme. V Afghánistánu nám říkali Rusové. Odlišovali jsme se řečí i chováním. Samozřejmě v tom byla i negativní emoce. Nikdy si je opravdu nezískáte. Jediná věc, která si je skutečně zavázala, bylo, když jste zachránili život jejich dítěte. Pak byli schopni pomoci s čímkoliv, poskytnout důležité informace. Upřímně, všichni byli zkažení penězi, které tam mezinárodní společenství sype ze všech stran. Navíc jak koaliční síly rotovaly, ne vždycky splnily všechno, co místním slíbily. V konečném důsledku měli místní pocit, že vojáci přicházejí a odcházejí, ale nic zásadního se nemění.

Pomáhali jsme zásahové jednotce. Moje první zkušenost s afghánskou policií byla taková, že na první patrole se najednou otočili s tím, že nutně musí odjet, že mají vlastně dovolenou. Mně se v tom okamžiku rozsvítila červená žárovka. Před námi byla nastražená mina, na kterou najeli Američané a tři z nich to nepřežili. Afghánci to museli vědět.

Ta první v Uruzgánu. Hodně se tam bojovalo. Mise byla rozdělená na tři bloky. V prvním se 601. skupina musela po zemi dostat na místo působení z Kandaháru. Odhadem je to asi tisíc kilometrů přes hory, žádný asfalt. Cesta je průjezdná jen v létě, v zimě tam bývá přes metr a půl sněhu. Trvalo to týden a půl. V roce 2008 jel na naši předsunutou základnu Anaconda velký zazimovací konvoj, bylo v něm přes sto kamionů, které byly pronajaté. Od okamžiku, kdy vjely do hor, se bojovalo. Ze sto dvaceti náklaďáků jich dojelo devadesát. Cestou zemřelo několik afghánských vojáků, byla nějaká zranění. Anaconda byla poslední základna, dál už byly jen hory. Podpora vlády, rozšiřování jejího vlivu, zajištění bezpečnosti obyvatelstva.

Sbírali jsme informace o lidech, kteří prováděli protivládní aktivity. Takové lidi jsme pak hledali. Prohledávali jsme budovy. Hledali jsme zbraně a další nelegální materiál. Zjednodušeně: chodili jsme do hor, patrolovali jsme v okolí a dívali se kolem sebe.

Riskovali. Během patrol museli i nosit šátky přes obličej z důvodu možné negativní kompromitace.

Nemám. Neudržuji s nimi žádný kontakt. Vím jen, že ona policejní zásahová jednotka, kterou jsme cvičili, dostala těžké údery a je prakticky rozprášená. Přišli o půl mužstva. Na jejich základnu zaútočili sebevražední atentátníci.

Přemýšlím, jak může někdo talibance označit za bojovníky. Lidi, kteří na- straží na silnici bombu a utečou? Nebo vás pokropí a utečou? Já vnímám bojovníka jinak. Jsou zákeřní, to ano. A výhodou je, že znají krajinu. Párkrát jsme se utkali, viděli jsme je, ale nikdy nesebrali svoji sílu, hrdost, nikdy nešli do tvrdé konfrontace.

Jste víc v klidu. Máte zkušenosti. Už víte, jak komunikovat s domovem. Víte, v kterém měsíci vás dostihne ponorková nemoc. Měl.

Doma vás nepochopí. Jsou to dva rozdílné životy: tam a tady. Na to slova nestačí. Nepochopí, že když se nepovede dozásobit základna, máte hlad. Nepochopí, že po vás občas někdo střílí. Po příjezdu se vlastně musíte se ženou či přítelkyní znovu seznámit.

Čekal jsem, že to bude šok, že budu ve stresu. Stál jsem u auta, najednou se kolem začalo prášit. Kryl jsem se a opětoval palbu. Pálili z vesnice pod námi. Ale mám to pořád v hlavě, na to se nedá zapomenout. Beru si notebook a věci na odpočinek.

Jsou. Každý v něco věří. Někteří nosí třeba magický štít – indické znamení nebo dar pro štěstí od dětí, manželky či přítelkyně.

Jednotka se jmenuje po generálu Moravcovi ( František Moravec, 1895–1966, v prvorepublikové armádě rozvinul zpravodajskou službu, za války organizoval v Británii zahraniční odboj – pozn. red.). Kořeny sahají k 22. výsadkové brigádě poválečné československé armády.

Proč ne. Seskočit z letadla umíme a naplánovat léčku také. Myslím si, že nám by to vyšlo lépe.

Ano. I když bychom patrně dopadli jako o rok později Polsko, národní hrdost by tolik neutrpěla. Teď víme, jak to dopadlo, když jsme to neudělali. Co se týče hmotných věcí, máme téměř všechno. Mě osobně trápí, jak je v České republice slabé národní cítění.

Češi jsou tvární a dělají to, co se jim řekne. Vůbec nepěstujeme sebedůvěru. Dost jsme toho dokázali, ale ve zprávách je pořád, jak je všechno zkorumpované, špatné. Ano, národní cítění máme slabé. Když pro ni chci umřít, co myslíte? Samozřejmě že se to odráží ve scénářích výcviku. Jen když to místní budou chtít. Do Afghánistánu. Jsou tam krásné hory.

Pro mě je to na celý život. Já jsem odmalička věděl, že budu voják. Můj otec, ač byl sám voják, nechtěl, abych sloužil v armádě. Musel jsem ho obejít. Tohle je můj splněný sen. Pro mě je další meta pokračovat a sloužit zemi. Rozhovor vznikl pro knihu Ten druhý život, která vychází právě dnes u příležitosti Dne veteránů v limitované edici pěti tisíc kusů. Obsahuje unikátní snímky z válečných zón či dvacet rozhovorů s novodobými veterány Armády České republiky. Z každého prodaného kusu dostanou peníze váleční veteráni. Více na www.tendruhyzivot.cz.

Příslušníci 601. skupiny speciálních sil, elitní jednotky Armády České republiky, operují ve válečných oblastech. Proto není možné je fotografovat. ILUSTRAČNÍ FOTO – JARMILA ŠTUKOVÁ

Muži bez tváře.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.