Společnosti chybí otcovský princip

Pravidlem pro dítě je jen to, co otec řekne a zítra si to bude pamatovat a vymáhat, tvrdí italský psychoanalytik Luigi Zoja

Lidove noviny - - Horizont -

LN Sice ani zdaleka ne tolik jako moje přítelkyně, ale měnil. Snažili jsme se k ní chovat víceméně stejně. A řekl bych, že se nám to docela dařilo a daří. Zajímavé ale je, že se ke každému z nás dcera chová jinak. Vypěstovala si odlišné strategie, jak dosáhnout, čeho chce.

Je ve vztahu k vám svádivá, nebo spíše odtažitá?

LN Na to nedokážu odpovědět, ale třeba mi říká: Víš, koho mám nejraději? Maminku! Možná si ale se mnou o něco víc hraje.

Má vás ráda, ale jinak než vaši přítelkyni. Mezi vámi a dcerou totiž funguje jiný, více maskulinní komunikační kód než mezi ní a přítelkyní. Tvoříte sice moderní či postmoderní pár, žijete v 21. století a plenky jste měnili oba, ale staletí a tisíciletí před vámi žili lidé, kteří se chovali k dětem jinak, než jak vy se chováte k dcerám. Proto vaše starší dcera, přestože si myslíte, že se k ní chováte stejně, amožná se i podobně chováte, v podstatě podvědomě „ví“, že jste muž a máte vousy, a proto je třeba s vámi jednat trochu jiným způsobem.

LN Ať bychom se k ní s mou přítelkyní chovali sebevíc zaměnitelně, bude tedy se mnou dcera komunikovat více maskulinním způsobem, protože mám vousy? Neměli bychom jejímu rozlišování vyjít vstříc a chovat se k ní každý jinak, já více „otcovsky“, maskulinně, moje přítelkyně více „mateřsky“, femininně?

Především je třeba nevychovávat dítě podle příliš abstraktního programu, schématu, které si předem stanovíte. Mimochodem, nemusí vzniknout žádný problém, pokud byste se k dceři choval více jako tradiční otec, protože přesně to ve společnosti chybí. Abychom si rozuměli, nechybí ani tolik tradiční, trestající otec jako pravidla či limity, které by lidé ve společnosti ctili – řečeno jinak, chybí otcovský princip.

Důležité je, abyste se ve vztahu k dceři cítil komfortně, byl sám sebou a spontánní. Pokud se k ní budete snažit chovat způsobem, který vyčtete z knihy – ať už na vás intelektuálně sebevíc zapůsobí –, ale nebude to vycházet z vás, pozná to, vycítí, že to nejste vy a nebude vás v tom, co říkáte a děláte, respektovat. Není hloupá, žádné dítě není hloupé.

LN Liberálním a despotickým otcem jsem začal, protože si myslím, že příliš liberální výchova – a je otázkou, co znamená „příliš“– je pro dítě destruktivní. Nezničí rodič své dítě, bude-li mu na vše odpovídat „můžeš“, „klidně jdi“nebo „jen na tu diskotéku běž“? Vždyť dítě pak nemá žádné limity.

Obecně řečeno, máte pravdu a bohužel je to celkem věrohodný popis situace, jíž jsme svědky v dnešní době. Nejvíc mých profesních zkušeností je z Itálie, většina z nich pak z Milána, pracoval jsem ale i ve švýcarském Curychu a několik let v New Yorku a nevidím mezi těmito městy v této věci příliš velké rozdíly.

Typicky se mi vybaví zhruba 20letý mladý muž či mladá žena, kteří mají a chtějí řešit problém. Jsou nespokojeni se svou výchovou. Vyčítají rodičům, jak je vychovali, nebo si nestěžují přímo svým rodičům, ale jdou za psychoanalytikem, kterého platí titíž rodiče, na něž si stěžují, a obzvlášť na své otce. Zpětně jim vyčítají, že se k nim nechovali dostatečně „otcovsky“, a proto si neosvojili pravidla, která jim teď v životě značně scházejí.

Stěžují si psychoanalytikovi třeba na neúspěch na univerzitě, že tam zbytečně promrhali léta, na ztrátu práce, protože kouřili příliš marihuany nebo mnoho času trávili po večírcích se sklenkou alkoholu. Svůj neúspěch nevyčítají sobě, ale rodičům, obzvlášť otcům, kteří jim nestanovili jasné hranice.

V době, kdy přikročil k psychoanalýze Sigmund Freud, se v ní začínalo vztahem analyzovaného k rodičům. I tehdy jim mladí lidé vyčítali výchovu, jejich výtka rodičům však směřovala jinak. Mladí lidé si stěžovali, že rodiče, a opět obzvlášť otcové, na ně naložili příliš mnoho pravidel a limitů a že se pod jejich tíhou hroutí. S takovým případem se dnes setkáváme zřídka.

Není problém, hraje-li každý z rodičů jinou roli, nevadí, že je jeden mírnější, zatímco druhý přísnější. Je ale třeba, aby na takovém chování mezi nimi panovala absolutní shoda, jinak tento dvojí metr nebude fungovat.

LN Jací jsou dnešní italští otcové?

Jsme otcové milující, ale neměl byste tomu příliš důvěřovat. Nejsme totiž natolik milující, jak se může zdát na první pohled, ale spíše líní. Typický italský otec nastaví limity, pravidla, ale je příliš líný, aby je vymáhal. Jenže pravidlo je pro dítě pravidlem tehdy, pokud si to, co řeknete, zítra budete pamatovat a vymáhat.

LN Jaký byl váš otec?

Narodil jsem se v roce 1943, když probíhala druhá světová válka. Dostal jsem jméno po dědečkovi, můj otec zase dostal jméno po svém dědečkovi a tak bych mohl pokračovat až do dávné minulosti. Formálně jsme byli patriarchální rodina, jenže můj otec byl ke mně velice milý, přívětivý, sladký, vlastně zcela nepatriarchální. Možná jsem svou knihu o otcích začal psát, protože jsem „otce“nikdy neměl. Byl pro mne velice drahým přítelem, ale nikdy mi nebyl skutečným otcem. Když jsem ho třeba o něco požádal, žádanou věc mi dal, ale nedal mi principy, pravidla.

Moje matka byla mnohem patriarchálnější než můj otec. Vzpomínám si, když jsem byl klouček na základní škole, že jsem s ní byl jednou sám doma a dělal nepořádek a má matka se na mne velice zlobila. Když už nevěděla, jak mě zkrotit, místo potrestání mi řekla, že až přijde otec z práce, poví mu, jak ošklivě jsem se choval, a že mě potrestá on a budu si to dlouho pamatovat. Vybavuji si, jak jsem se celý zbytek dne bál, co se stane, protože má matka byla velice vážná žena, a když něco takového řekla, bylo jasné, že to tak bude.

Můj otec byl dělník, hodně a dlouho pracoval. Tehdy ale přišel ještě předtím, než jsem šel spát. Hned jak otevřel dveře, matka mu všechno sdělila a svou řeč zakončila tím, aby to se mnou vyřešil. Dodnes si tu scénu pamatuji. Přistoupil ke mně, pohlédl na mne a řekl: „Ach, syn-

Tím, že se vám narodí druhé a jakékoli další dítě, se vám totiž čas nezvětší, nezdvojnásobí, neztrojnásobí, máte stále stejně času – 24 hodin denně. Proto je třeba si svůj čas velmi pečlivě rozvrhnout, a to tak, abyste jej trávil s jedním i druhým dítětem a také s oběma dohromady. Máte tyto tři zásadní úkoly. Zapamatujte si to. Ještě před sto lety takové dělení neexistovalo. Lidé mívali pět, deset dětí, v podstatě utvářeli skupiny, v současnosti je to jiné. Pro dobrou výchovu dítěte je třeba být někdy o samotě s jedním i druhým dítětem, a také s oběma.

LN Dejme tomu, že rodič své dítě vychová dobře, a proto bude mít nastavená pravidla, bude si vědomo limitů. Pak ale z rodiny odchází a stává se součástí moderní společnosti. Jedním z jejích hlavních principů je podle mého destrukce limitů. Stačí se podívat na reklamy, mluví za všechno – Just do it! Do lidí se propagandou pumpuje, že všechno dokážou a mohou mít, budou-li to chtít. Neustále je po nich žádáno, aby limity překračovali. Co se stane s dítětem s dobře nastavenými limity, které přijde do společnosti založené na jejich překonávání, popírání?

Pro takové dítě je nepochybně mnohem těžší udržet si limity než před sto lety. Proměnu bych mohl ukázat i na svých třech dětech z různých manželství, ale to je jiné téma. Váš odkaz k dnešním reklamám je trefný. Samozřejmě že reklama konzumentům lichotí a říká, že mo- hou mít stále více, což však není pravda. Všimněte si například obézních lidí.

Byl jste někdy ve Spojených státech amerických? Je to nejbohatší země na světě a kolik tam mají cukrovky… Více než třicet procent Američanů je obézních a další třetina trpí nadváhou. Důvod je přitom prostý – jedí příliš mnoho cukru. Když do sebe jednou za čas vpravíte cukr, třeba tyčinku čokolády, máte pocit štěstí a to je v pořádku. Nic proti tomu. Problémem je, že v současnosti je všechno levnější a příjmy rostou, a proto lidé mohou sníst na posezení tyčinek třeba dvacet, nejen jednu.

Cítí-li se nešťastní, pak kvůli prázdnotě, což je komplexní problém, a proto sáh- nou po první tyčince čokolády. Jejich pocity se výrazně zlepší. Jenže čokoláda je jako droga, navíc sladká, a proto ti, kteří nemají výchovou dobře stanovené limity, mívají sklon sáhnout po další tyčince. Podlehnou totiž iluzi, že jim druhá tyčinka udělá stejně dobře jako první, jenže tak tomu paradoxně není – druhá tyčinka je učiní o něco méně šťastnými. Výsledkem je zklamání, a proto sáhnou po třetí tyčince a tak dále. Nakonec se vlastně potrestají sami.

Psychoanalytické vysvětlení takového jevu počítá s tím, že lidé mají nejen vědomí, ale také podvědomí a že právě to nás nějakým způsobem trestá, protože sníme-li deset tyčinek čokolády, budeme se cítit špatně a zvracet, což není vůbec nic příjemného. Když mluvíte s lidmi, kteří takové věci dělávají, vědí, že se jim z to- hoto pojídání sladkého udělá špatně, ale vědí i to, že to udělají znovu.

LN Příliš nechápu, co tím chcete říct.

Chci tím říci, že závisí-li člověk na droze, neužívá ji jen pro blažené stavy, které mu poskytuje, ale i proto, že se jejím užíváním trestá, protože jeho tělo dobře ví, že dostává jed. Nepij moc! Neber drogy! To je jako náš šestý smysl. Někdy se můžete napít alkoholu, při nějakých příležitostech skoro není zbytí, ale příliš vína škodí a lidé to vědí. Vědí, že je příští den bude bolet hlava.

Je pravdou, že lidé, kteří vyhledávají blažený stav, vrcholný moment, vědí, že zakoušejí něco hodně zajímavého, když se hodně napijí alkoholu, ale ve stejné chvíli jejich podvědomí možná hledá opak blaženého stavu, po němž touží jejich vědomí. Jejich podvědomí hledá moment absolutního zmaru, moment nejhorší, depresi, která přijde den poté. V našich společnostech však deprese není bohužel pojímána jako krajní složka polarity. Neříká se, že by lidé neměli pátrat ani po vrcholu blaženosti, ani po jeho opaku, dnu, ale po rovnováze mezi těmito dvěma extrémy.

Konzumerismus a ekonomický mechanismus touží dělat z lidí stále aktivnější bytosti, které si budou neustále kupovat nové věci. Dnes se proto potírá nejen deprese, která je patologií, ale i melancholie, již s depresí sice leccos spojuje, ale není to totéž. Deprese je, stručně řečeno, všezahrnujícím labelem, budou vám na to prodávat kupu antidepresiv. Zapomíná se však na kreativitu, která je spojena s melancholií. Vždyť bez ní by vůbec nevznikla půlka hudby či poezie, kterou dnes jako lidstvo ctíme. Svými asociacemi jsem sice odbočil od vaší původní otázky, ale nakonec se k ní vrátím: reklamy často pracují s tím, že exces je dobrý.

LN Napadají-li vás tyto asociace, není poučný mýtus o Prometheovi, jak chce člověk stále víc utrhnout od bohů, přivlastnit si vše, co se dá, ale bohové ho za tuto jeho touhu potrestají? Možná je problémem dneška, že ve světě bez bohů nemá odkud přijít trest za neustálé toužení po všem.

Tato poznámka jde přímo k věci. Tímto tématem se zabývám v knize Growth and Guilt: Psychology and the Limits of Development (Růst a vina. Psychologie a meze vývoje). Její součástí je i rozbor mýtu o Prometheovi, ale rozebírám i řadu dalších starých mýtů, které s tímto mýtem sdílejí základní myšlenku. Věnuji se v ní i knize Genesis, zejména příběhu o Adamovi a Evě – byli šťastní, navzdory tomu chtěli stále více a jablko bylo důsledkem.

Všimněte si, že téměř všechny klasické řecké mýty a vůbec řecké dějiny vyprávějí tento typ příběhu. Vrcholem civilizace byly, o čemž jsem naprosto přesvědčen, malé řecké městské státy, polis, nikoliv impérium, což je až pozdní a zdegenerovaná západní idea. Nemám rád starověký Řím, byť jsem Ital, mám rád Řecko. Protiví se mi myšlenka všežrouta, im-

Tím, že se rodičům narodí druhé a další dítě, se jim čas nezvětší, mají jej stejně – 24 hodin denně. Proto si svůj čas musejí pečlivě rozvrhnout, aby jej trávili s jedním i druhým dítětem a oběma společně. Konzumerismus touží dělat z lidí stále aktivnější bytosti, které si budou neustále kupovat nové věci. Dnes se proto potírá nejen deprese, ale i melancholie, již s depresí sice leccos spojuje, ale není to totéž.

Řekl bych, že naše podvědomí. Věří-li člověk v kolektivní podvědomí, pak mýty, které tu s námi byly tisíce a tisíce let sice zmizely nebo mizí z našeho vědomí, ale nikoli z našeho podvědomí. Jen si vzpomeňte na Freuda a mýtus o Oidipovi. Stejně je to s námi. Jste mladý, a proto si nemůžete pamatovat, jak vědci od šedesátých let, možná už od konce padesátých začali veřejnosti předkládat modely, co se s námi stane, když spotřebujeme přírodní zdroje na Zemi.

Už pro některé lidi žijící v první polovině 20. století nebylo těžké spočítat, že za uplynulých sto let naše civilizace spotřebovala více zdrojů než v celých předchozích dějinách lidstva. Z úst a per vědců zaznělo mnoho varování, že růst jen obtížně může být bez limitů, že není navěky.

Tato varování vědců jsou zajímavá z vědeckého hlediska, je však možné je číst i jinak – svou základní strukturou totiž nejsou v podstatě ničím jiným než převyprávěním či přepisem starořeckého mýtu o hybris, pýše, kterou přichází ztrestat bohyně Nemesis. V tomto smyslu lze říct, že funkci starých mýtů, náboženství a transcendentální pravdy převzala a nahradila soudobá věda.

Mýty, jež tu s námi byly tisíce let, například o Prometheovi, sice zmizely či mizí z našeho vědomí, ale nikoli podvědomí. FOTO REPRO LN

Stálý vliv.

Američané jsou obézní i kvůli iluzi, že jim druhá sladkost udělá dobře jako první, jenže je učiní méně šťastnými. FOTO SHUTTERSTOCK

Zklamání.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.