Sedmero přepevných hradů

Reformace v Sedmihradsku přinesla jeden z nejvýznamnějších momentů v duchovních dějinách Evropy

Samozřejmě, nejde o „staré“Rumunsko na jih od Karpat, tedy o Valašsko aMoldavsko. Jde o tu zemi, která byla s Rumunskem spojena až po rozpadu Rakouska-Uherska: o Sedmihradsko čili Transylvánii.

Země dvojího názvu byla zemí trojího státního národa – Maďarů, německojazyčných Sasů a Sikulů čili Székelů, hovořících maďarsky, ale odvozujících svůj původ od Hunů či ještě dál do historie polomytické. Země trojího národa se za reformace stala zemí čtveré „přijaté“konfese – římského katolicismu, luteránství, kalvinismu a unitářství. Termín „religio recepta“se objevuje na sklonku 16. stole- tí, aby zpečetil zdejší mimořádně složitý vývoj, který začal tím, že sedmihradští německojazyční vzdělanci začali přivážet z německých univerzit do vlasti myšlenky reformace.

Vývoj skončil tím, že se saské měšťanstvo ztotožnilo s luterskou reformací, maďarská šlechta s kalvinismem a konzervativní Sikulové zůstali z větší části katolíky, z menší pak rovněž přijali kalvinismus. Napříč maďarským a sikulským prostředím se pak uchovaly enklávy nejradikálnější podoby reformace, tedy unitářství. Vývoj to byl složitý, ale přitom v kontextu evropských náboženských zápasů 16. století mimořádně pokojný a s mimořádně pozitivním vyzněním.

Tři národy, čtyři konfese

Edikt z Tordy, kterým zemský sněm roku 1568 vyhlásil svobodu náboženského vyznání pro všechny svobodné obyvatele země, je jedním z nejvýznamnějších aktů celých duchovních dějin Evropy. Je nepochopitelné, že není v současné Evropě doceňován a slaven. A je trapné, jak málo ho vyzdvihuje Torda, dnešní většinově rumunské městečko Turda. Sněm se konal a edikt byl vyhlášen v kostele tehdy unitářském, nyní katolickém. Událost připomíná pouze malá pamětní deska v kostelní předsíni, před niž současný katolický farář postavil sochu svatého Floriana, dávaje tím jasně najevo, co si o starém konceptu sedmihradské náboženské svobody myslí.

Tři národy a čtyři konfese, to je dohromady sedm. To by také mohl být vý- klad sedmi hradů v názvu i v erbu Sedmihradska, tvořícím kdysi součást znaku uherských králů a později i erbu rakouských císařů. Avšak, „zlatý věk Sedmihradska“, opěvaný samozřejmě především maďarskými a německými autory, se odehrál v době, kdy Sedmihradsko už nepatřilo k Uhrám – a ještě nepatřilo k habsburské doméně. Odehrál se poté, co se staré Uhry po bitvě u Moháče roku 1526 rozpadly – a předtím, než Habsburkové na sklonku 17. století Uhry znovu dobyli a Sedmihradsko si k nim (a k sobě) přivtělili.

Tehdy, v mezičase a meziprostoru, vzniklo Sedmihradsko coby samostatné knížectví pod tureckou svrchovaností. Vzniklo vlastně „per nefas“– nechtěně a neplánovaně. Vzniklo proto, že ani Habsburkové, ani Osmani nebyli schopni ovládnout celé Uhry – ale nebyl je schopen ovládnout ani Jan I. Zápolský, protihabsburský královský pretendent. Uchýlil se tedy pod turecký protektorát, aby ve stínu půlměsíce zformoval Sedmihradsko coby „Uhry po Uhrách“či „Uhry mimo Uhry“.

Stín půlměsíce umožnil náboženskou pluralitu, ale samozřejmě způsoboval také nemalé problémy. Způsoboval je zvláště tehdy, pokud si sedmihradská knížata příliš „dovolovala“, pokud šlo o samostatnou zahraniční politiku – jak to líčí maďarské historické romány Móra Jókaie, Zsigmonda Móricze či Miklóse Bánffyho. Sám termín „Zlatý věk Sedmihradska“je titulem Jókaiova románu. Naposledy stín půlměsíce padl na nejambicióznější sedmihradský plán: na projekt knížete Jiřího II. Rákócziho vybudovat „jinou střední Evropu“, totiž protestantskou, na ose Sedmihradsko– Polsko–Švédsko. Rákócziovské snění bylo typicky protestantsky inspirováno starozákonním čtením o postavách Hospodinových vyvolených králů…

Saské snění o knize

Čím více od sklonku 17. století Sedmihradsko mizelo coby politická entita, tím více se proměňovalo v „zemi snění“, „zemi putování“, „zemi paměti“. Maďarské snění o Sedmihradsku je snění státoprávní, připomínající zdejší samostatnost pod žezlem knížat maďarského jazyka i pozdější příslušnost k Uhrám. Německé snění o Sedmihradsku je spíše kulturní. Je to snění o starých Sasech coby hospodářské i vzdělanecké elitě Sedmihradska. O Sasech, kteří přinesli myšlen- ky reformace, tolerance a modernity. O Sasech, kteří zbudovali kultivovaná, až dodneška téměř zázračně zachovaná města se středověkými a renesančními jádry, jako je Hermannstadt (Nagyszeben, Sibiu), Kronstadt (Brasó, Brașov) nebo Schässburg (Segesvár, Sighișoara). O Sasech, kteří zbudovali desítky kultivovaných, až dodneška téměř zázračně zachovaných úpravných vesnic s opevněnými kostely.

O starých Sasech se dobře sní v oněch městech i v oněch vesnicích. Snad vůbec nejlépe se o nich sní v opevněných kostelech, v „kostelních hradech“. Nikde jinde nezní luterská reformační hymna Ein feste Burg ist unser Gott, „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“, tak naléhavě jako z renesančních malovaných kůrů těchto venkovských kostelíků. Naléhavě – a dojemně. Zmizelo totiž nejen vnější nebezpečí turecké či občanskoválečné, kvůli kterému bývaly kostelíky obtáčeny až trojími pásy hradeb, kvůli kterému zde byly v hradebních obloucích připravovány úkryty pro jednotlivé rodiny, chystány truhly s obilím a v nárožních věžích šrůtky špeku. Zmizely i samotné saské komunity.

Ještě dojemnější než stopy sedmihradského zlatého věku – ony gotické klenby a renesanční malované oltáře a kůry, ony anatolské koberce, užívané tu jako „reformační“, neboť abstraktní ornamentální výzdoba – jsou stopy posledních dekád života zdejších komunit.

Tento podzim si celý svět, který tak či onak navazuje na Evropu a křesťanství, připomíná pětisté výročí začátku reformace. Pohledy jsou samozřejmě upřeny především do Německa, kde Lutherovým vystoupením všechno začalo. Půltisíciletí reformace se však slaví i v zemích, které si dnes s protestantismem téměř nikdo nespojuje. Jedním mimořádně zajímavým případem je Rumunsko. Čím více od sklonku 17. století Sedmihradsko mizelo coby politická entita – tím více se proměňovalo v „zemi snění“, „zemi putování“, „zemi paměti“