Sedmero přepevných hradů
lického rodu Báthory sice netroufá unitáře přímo zlikvidovat, ale snaží se je aspoň marginalizovat. Stejnou snahu pak projevují i kalvínská knížata z rodů Bethlen a Rákóczi. Stejnou snahu projevují samozřejmě i Habsburkové, když Sedmihradsko na sklonku 17. století získají.
Unitáři jsou rádi, že jsou, že nebyli potlačeni jako jejich bratři v Polsku i všude po Evropě. A tak, řečeno alchymistickou metaforou, se pozvolna proměňují „zpět“, ze rtutě v kámen… Centrální chrám unitářské církve v Kluži ve stylu pozdního klasicizujícího baroku i bělostné kostelíčky v sikulských vesnicích by klidně mohly náležet církvi kalvinistické. Vlastně jen jediné znamení je navenek odlišuje od kalvínských – vyznání, napsané na průčelí kostela: „Egy az Isten“čili „Bůh je jeden“, či latinsky „In honorem solius Dei“čili „K poctě jednoho Boha“. Rovněž „puritánské“vnitřní zařízení i struktura bohoslužby s důrazem na kázání a písně a se slavením večeře Páně jen několikrát do roka se podobají kalvínským. A i ten unitářský zpěvník se skládá většinou z písní reformační doby, přítomných i ve zpěvnících dalších reformačních konfesí (téměř žádný hudební vliv nezanechal na maďarskojazyčném unitářství jeho jediný slavný konvertita z prostředí uměleckých elit – skladatel Béla Bartók). A obráceně, s kalvínskými kostely sdílejí ty unitářské i jediný „nepuritánský“prvek, totiž množství maďarských, respektive sikulských folklorních prvků, všelijakých výšivek a keramických džbánečků. I ty zpěvníky bývají zabaleny do vyšívaných přebalů se znakem kalicha.
Jen výjimečně se ve výzdobě objeví opravdu odlišný, výslovně unitářský motiv. Objeví se například na malovaném dřevěném stropě kostela ve vsi Ókland. Mezi tradičními ornamenty se tu skví vyobrazení sluneční soustavy i s nápisem Systém Copernicanum – Koperníkův systém. Poselství je jasné: Pravá víra, víra unitářská, není proti vědě a rozumu!
Jenomže věda a rozum mezitím šly v Evropě daleko jinam. Kde zůstaly zápasy věku Koperníkova a Brunova, Kalvínova a Dávidova! Unitářství jakožto reformační proud zmizelo z povědomí západního myšlení. Přinejmenším z jeho povrchu. Až dodatečně se ukázalo, že vůdčí evropští racionalisté, připravující v barokní éře cestu pro osvícenství, četli díla unitářských klasiků – tiše, ale pilně: Grotius, Descartes, Newton, Locke…
Pod karpatským obloukem
Po bezmála třech staletích se unitářství vynořilo znovu. Vynořilo se na počátku 19. století, v prostředí anglické a americké protestantské teologie, ovlivněné osvícenstvím již dozrálým. I tentokrát se pokusilo zreformovat své domácí prostředí a i tentokrát skončilo založením speciální církve. Teprve dodatečně se „druhé“, anglosaské unitářství dozvědělo, že mělo tohoto předchůdce – a že tento předchůdce v Sedmihradsku stále žije a stále uctívá jediného Boha formulacemi a formami, ke kterým došli radikální reformátoři 16. věku. Poznání zprostředkoval Sándor Farkas – Sikul unitářské víry, který roku 1831 navštívil Spojené státy. Maďarům podal zprávu o náboženské svobodě v Americe – a Američanům zprávu o „prvním“unitářství.
Unitáři z Ameriky, Anglie a z dalších komunit, rozesetých všude po světě (dokonce i v horách severovýchodní Indie), začali pak putovat do Sedmihradska coby do země heroických počátků své církve. Že však prostředí Ameriky a Anglie 19. století bylo prostředím skutečně nábožensky svobodným, neuzavřelo se do mentálního opevněného kostela. Naopak, šlo v náboženských inovacích dál a dál, k transcendentalismu a často až k postkřesťanskému humanismu. Mentální svět anglosaského unitářství se tak víc a více vzdaloval od ušlechtile zakonzervovaného unitářství v Sedmihradsku. Sedmihradští unitáři bývají z náboženských i společenských názorů svých souvěrců „z velkého světa“občas poněkud zděšeni. Současně si uvědomují, že spolupráce s „větším bratrem“je jejich jedinou šancí pro budoucnost; a to nejen pro hmotnou podporu, kterou anglosaští unitáři sedmihradským „menším bratřím“poskytují. Pod karpatským obloukem se tak možná odehrává další zajímavé dějství historie evropského ducha.