Národovectví bez národního svérázu
Jaký je nový český nacionalismus? Podobá se nacionalismu doby Palackého?
„Vlastenecké unie“a „národní fronty“ve volbách propadly. Hlavním reprezentantem nového českého nacionalismu se stala formace, jejíž název nic národního neobsahuje: Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD). A japonsky znějící jméno lídra není jediná zvláštnost. Ještě víc o SPD vypovídá nemilá příhoda, která se Okamurovu hnutí stala v předvolební televizní debatě o kultuře. Vyslalo do ní jakéhosi Miloslava Roznera, manažera rockové kapely. Jeho vystoupení bylo pozoruhodně nejapné. Za přeřeknutí a bláboly snad mohla tréma, ale vedle toho nešlo přehlédnout: expert SPD na kulturu zná z kultury jedinou věc, a sice hospodský bigbít. Ochrana památek nebo problematika náboženství mu nic neříkají.
Podobně se tomu zřejmě má u ostatních čelných představitelů hnutí. Pokud se vůbec zabývají kulturou, pak spíše v jejích méně vznešených a národně neprofilovaných částech, jako je kempování nebo psí soutěže. Stojíme tak před záhadou či paradoxem: lhostejností k národní kultuře u strany reprezentující národovce. národopisné, národně-historické, národně-náboženské či národně-umělecké důrazy. Dokonce ani sport, který bývá kanálem nacionalistických vášní, se v programu SPD neobjevil. A sám rodný jazyk, druhdy ohnisko národních snah? Webové stránky SPD potvrzují jazykovou úrovní platnost vtipu, že jediné, čeho se čeští šovinisté bojí víc než diktátu Bruselu, je diktát z češtiny.
Pokud je v programu SPD vůbec nějaký specifický kulturní důraz silně přítomen, pak je to důraz náboženský, ale pouze negativní a reagující na okamžité vnější hrozby – démonizace islámu. Souvisí s rasismem, který se otevřeně projevuje u některých fanoušků strany na sociálních sítích. V oficiálních projevech však zůstává jen v náznaku, když se mluví o „nepřizpůsobivých imigrantech“.
Současný český nacionalismus je tedy v zásadě mimoběžný s českou národní kulturou a vůči ní lhostejný. Proč se vlastně od kultury oddělil?
Žihadlo namířené navenek
Od národního obrození se česká kultura naprosto proměnila. Lidová kultura je mrtvá nebo v posledním tažení. Lidové kroje skoro nikdo nenosí, lidové písně nezpívá, pohádky ani příběhy dávných českých králů si dospělí doma nevyprávějí. Koneckonců zmizely podmínky, z nichž tato kultura vyrostla: prostý život zemědělců a myšlenkový svět raného novověku včetně všepronikající, samozřejmé křesťanské víry. A na druhou stranu „umělá“kultura – film, hudba, divadlo, literatura a vše ostatní – se komercionalizovala, globalizovala a odpolitizovala. Postupný přerod zmíněného Milana Kundery ze svazáckého veršotepce ve francouzského skeptického spisovatele-filozofa je v tomto ohledu příkladný; stalinistické úsilí vyjádřit národní formou socialistický obsah nakonec znemožnilo, aby se dal národní formou vyjádřit jakýkoli vážně míněný obsah.
Pominuly také spory se sousedními národy, jaké nutí Katalánce ve stínu Kastilců, Chorvaty v sousedství Srbů nebo Iry v závětří Angličanů vystavovat národní kulturu na odiv. „Naši“Němci zmizeli za železnou oponou, zatímco v kulturním souboji se Slováky bojovala jen slovenská strana. A lidová církev, která v některých zemích bývá nositelkou národního povědomí, ztratila již koncem 19. století pověst vlastenecké instituce a skončila na okraji. Kontinuita českého nacionalismu tak byla kolem poloviny 20. století narušena a na staré kulturně laděné národovectví nešlo plně navázat.
To, co sama SPD nabízí jako vlastenectví, je vlastně čirý izolacionismus: vystoupíme z Evropské unie, pohlídáme si hranice, doma si uděláme pořádek podle svého. To je vše. Co má být ono „své“, čím má onen pořádek být národně specifický, její program neříká.
Něco zato říká složení sboru nových poslanců: je zde méně lékařů, právníků a inženýrů, obvyklých u jiných stran, zato se do parlamentu v barvách SPD dostala zdravotní sestra, studentka nebo účetní. „Obyčejné“profese lidí z kandidátky a jejich v průměru nižší vzdělání se dobře doplňují s kritikou kosmopolitních elit.
Starý český nacionalismus, založený na etnické identitě, národní historii a lidovosti, byl tedy nahrazen nacionalismem novým, jehož znaky jsou izolacionismus, důraz na státní suverenitu a plebejství. Na těchto rysech však není mnoho specificky českého, vyjma odkazu na český stát a jeho symboly.
Národní identita nových českých vlastenců tedy už nespočívá ve shodné krvi, půdě, jazyku či náboženství, ale ve shodném typu občanského průkazu. Národ již není mystickým společenstvím živých, zemřelých a nenarozených, v jehož čele kráčejí národní světci, jak si ho představovali předváleční katoličtí nacionalisté; je prozaickou množinou těch, kdo mají občanství a nejsou „nepřizpůsobiví“. Pokud jsou v tomto novém pojetí národa nějaké prvky romantiky, pak leda v ochotě věřit konspiračním teoriím.
To, čím se nacionalismus liší od pouhého patriotismu, je žihadlo namířené navenek, tedy odpor proti nějakému vnějšímu nepříteli. Zatímco starý český nacionalismus se vymezoval proti Habsburkům, Němcům a často i Židům a katolické církvi, nový bojuje s „Bruselem“a „islamizací“, tedy se dvěma aspekty současné fáze globalizace: větším vzájemným propojením států a většími migračními toky. Nacionalisté zdůrazňují nepříznivé stránky těchto jevů (ztrátu části státní suverenity a riziko terorismu), popírají jejich stránky pozitivní a věří, že politikou izolacionismu se dokážou vymanit z jejich vlivu.
Podobné hlavní důrazy – izolacionismus a zacílení na frustrovaného „obyčejného“člověka – mají i jiná hnutí nového nacionalismu v zahraničí. Jenže je obvykle doplňují prvky starého nacionalismu kultury a etnicity. Mám však podezření, že – řečeno s Marxovou knihou Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta – jejich vůdci často jen vyvolávají duchy minulosti a „vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin“. Konkrétně že si oblékají kostýmy romantických národovců devatenáctého století, aby před Poláky nebo Maďary co nejpěkněji a nejsrozumitelněji sehráli výstup, který už patří do století dvacátého prvního. V tomto smyslu je nový nacionalismus český, který se už obejde bez starobylých kulis, vlastně nejčistší formou nového nacionalismu světového. Případ pana Roznera navíc ukazuje, že u nás zatím platí i Marxův bonmot z téže knihy o tom, že co v historii bylo poprvé tragédií, se podruhé opakuje jako fraška.
Neonacionalismus dorazil už i do Česka. Je zvláštní: nemá žádné etnické, národopisné, národně-historické, národně-náboženské či národně-umělecké důrazy. Naopak je jakoby úplně oddělený od jakékoli národní kultury. Starý český nacionalismus přes různé výstřelky vyvrcholil vytvořením Československa – pozitivním, tvůrčím činem. Ten nový nás chce zavřít za ploty na hranicích. Webové stránky Okamurovy strany SPD potvrzují jazykovou úrovní platnost vtipu, že jediné, čeho se čeští šovinisté bojí víc než diktátu Bruselu, je diktát z češtiny
Naši cizinci nám rozumějí
Oproštěností nového nacionalismu od romantických národních tradic lze vysvětlit jiný paradox: proč mohou takto zaměřená hnutí spolupracovat přes hranice národů. Proč třeba může český nacionalista Václav Klaus podporovat německé nacionalisty z Alternativy pro Německo. Tím, že nové nacionalismy nelpí na etnických identitách a tradičních etnických sporech, jsou schopnější mezinárodní spolupráce. Je tedy možná internacionála odpůrců internacionalizace nebo přeshraniční spolupráce fanoušků uzavřených hranic.
Starý český nacionalismus přes různé výstřelky vyvrcholil vytvořením Československa, což se prokázalo jako pozitivní, tvůrčí čin. Nový nacionalismus nás chce zavřít za ploty na hranicích. Jeho program je proto méně inspirující pro tvůrčí elity – ty stěží masově přijmou ustrašenou naivní víru, že nás před zlým světem může zachránit plot. Naopak je přitažlivý pro lidi na dolním konci společenského žebříčku: ukazuje jim viníky jejich situace a nabízí jednoduchý návod na zlepšení. Proto se dá říci, že je – stejně jako byl kdysi náš obrozenský nacionalismus – zbraní v rukou společensky neprivilegovaných, „nástrojem třídního boje“. S tím, že se tohoto nástroje jako obvykle v první řadě chápou političtí podnikatelé z nejvyšší třídy, aby mobilizací mas podpořili svou osobní politickou kariéru.