Teď už se Zuzana může zeptat Bacha

Lidove noviny - - Orientace Esej -

stoupení. Rok předtím jsem hrál v BBC cembalový koncert jejího zesnulého manžela skladatele Viktora Kalabise a přes nejrůznější kanály se mi podařilo získat její telefonní číslo. Chtěl jsem jí ohledně té skladby položit pár otázek.

V té době jsem jako hudebník procházel obdobím profesní nespokojenosti – cítil jsem na sobě tlak rodiny, abych pokračoval v kariéře a neskončil jako „zkrachovalý umělec“, jak se říká. Přesto jsem cítil, že bych se toho potřeboval ještě hodně naučit. Jako cembalista jsem si připadal zoufale nedokonalý a od té doby, co jsem se z Ameriky přistěhoval do Evropy, mě v rostoucí míře deptalo, že téměř veškeré debaty o mém nástroji se točí kolem „války o autenticitu“. Řešilo se, co je správně a co špatně, co je černé a co bílé, co je morální a co nemorální. Unavovala mě představa, že historická nutnost velí, abych napodoboval řekněme nějakého starého Holanďanamísto hledání vlastního uměleckého hlasu, který by vycházel zevnitř mne samého.

Na toulkách po Cembalii

Hru Zuzany Růžičkové jsem znal z nahrávek a vždycky jsem obdivoval její velice osobitou interpretaci a odvahu. Šla proti proudu nekonfrontační morálky toho, co jsme společně nazývali Harpsichordland, tedy jakási země Cembalie. Vyzbrojen telefonním číslem jsem ji stále znovu otravoval s prosbou o hodinu, a to i poté, co mi několikrát oznámila, že nemá v úmyslu vracet se z důchodu zpět do práce. Až později konečně kývla – bylo to poté, co mě slyšela v Praze hrát klavírní recitál Haydnových písní, ale myslím, že se spíš chtěla zbavit mého neutuchajícího a otravného naléhání.

Zastánci trendu historické nevyhnutelnosti – tedy názoru, že v současnosti preferovaný styl hry na dobové nástroje je nepochybně správný a že je výsledkem přirozeného vývoje – museli v osmdesátých letech minulého století nutně konstatovat, že Růžičková je beznadějně passé. Není obtížné domyslet si politické souvislosti. Předválečné způsoby hraní řekněme Bacha se považovaly v lepším případě za nemoderní, v horším případě za náležející do dantovského kruhu pekla vyhrazeného pohanům – lidem sice hodným, ale neobdařeným Štěstěnou. O to, co se dělo za železnou oponou, se nikdo vážněji nezajímal. Po rozpadu sovětského bloku na počátku devadesátých let, v těsném závěsu za reformátory a nezávislými pozorovateli voleb, přijeli na Východ i západoevropští hudebníci dychtiví spasit a vzdělat zdejší oborové kolegy ve „správném způsobu“hraní (buďte jedni z nás).

Takže když jsem krátce poté, co jsem se stal znovu studentem, seděl v pařížské kavárně s redaktorem jednoho časopisu, dočkal jsem se otázky doprovozené úšklebkem – proč ses rozhodl studovat zrovna u ní? Já ani nevěděl, že je ještě naživu… Inu, odpověď byla jednoduchá, alespoň pro mě. Způsob hry Zuzany Růžičkové mě prostě oslovil, byť hrála na podivné hybridní moderní cembalo s ocelovými strunami a stylem, který býval z lenosti často označován za „romantický“(těmi, koho mátlo, že se její subjektivní interpretace vzpírá zařazení do škatulek). Když jsem ji uslyšel, věděl jsem, že na tenhle nástroj chci hrát a že na něj chci hrát právě takhle.

A tak jsem začal přibližně jednou za měsíc jezdit z Londýna do Prahy k Zuzaně Růžičkové na hodiny cembala. Jako první jsem si přivezl hudbu Johanna Sebastiana Bacha, skladatele, který dal smysl celému mému životu. Brzy jsem se dozvěděl, že i v Zuzanině životě sehrál klíčovou roli. Naše studijní setkání byla dlouhá a intenzivní. První a nejtěžší zjištění pro mě bylo, že aplaus vyprodaných sálů ještě neznamená, že člověku beztrestně projde vnitřně vyprázdněná hra. Jinými slovy, veřejnosti lze občas podstrčit něco zpola upečeného, ale Zuzaninu uchu nic neuteklo.

Pro ty, kdo nejsou hudebníky, tady nemá cenu popisovat roky nekonečných diskusí o výrazu, tempu, frázování a ozdobách. Uprostřed těchto tajů hudby, obestřených záhadností i pro zasvěcené, jsem se setkal s lidskou bytostí, do jejíhož způsobu hry byl vetkán celý její život. Jednou dopoledne jsme pracovali na fuze, která doprovází Bachovu Chromatickou fantazii v d moll, poněkud rozvláčný a řekl bych až nelítostný kus, který se mi stále nedařilo pořádně uchopit. Dodnes mi v uších zní její peskování: „Ta tvoje ukvapená protivěta – to je tak odbyté! Copak si neuvědomuješ, že tahle látka je stejně důležitá jako hlavní téma?“Začala skladbu přirovnávat k románům nebo divadelním hrám, o kterých jsme si také často povídali.

U jedné kadence, se kterou jsem zápolil, najednou odbočila a začala popisovat rozdílný slovní přízvuk v němčině a francouzštině. Vždycky trvala na tom, abych hrál fugu včetně několika posledních taktů předcházející fantazie. „Sforzando na první a třetí době!“křičela. „Pomaleji a pomaleji, jak Bach sestupuje po chromatické stupnici až do nejhlubší propasti zoufalství.“Vzápětí ocitovala několik závěrečných veršů z Wordsworthova Zvěstování nesmrtelnosti. A jakmile jsem začal hrát fugu – na klaviaturu ještě dosedal prach po závěrečném akordu předchozí věty –, přerušila mě slovy: „Všechny čtvrťové noty musí být navlas stejné! Tady je to zákon, který přišel shůry, slovo, které nás přichází spasit v nejtemnější hodině. Jak tóny stoupají, Bach otevírá bránu a dovnitř vpadá světlo.“Teprve tehdy jsem si poprvé uvědomil, co znamená hrubě vytetované číslo na jejím pravém předloktí.

Hrála, aby mohla být

Život Zuzany Růžičkové, která zemřela dva a půl měsíce před nedožitými 91. narozeninami, se obloukem klenul přes vzestupy a pády moderní evropské paměti. Šťastné dětství mimořádně nadané klavíristky přerušila německá okupace Československa a následný transport její rodiny do koncentračního tábora v Terezíně. Sama Růžičková byla později internována v Osvětimi a poté v Bergen-Belsenu. Do rodných Čech se vrátila spolu se svou matkou, jedinou další členkou rodiny, která přežila. Pokusy vrátit život zpět do normálních kolejí přerušil pro změnu komunistický puč v roce 1948.

Jako by nebylo dost na tom, že si zvolila nelehkou profesi hudebnice, rozhodla se Růžičková uprostřed toho všeho vyslyšet volání cembala (vždycky to popisovala tímto duchovním obratem). Ve světle všech jejích úspěchů – od vítězství v soutěžích přes koncertní turné v částech světa, kde lidé o cembalu nikdy neslyšeli, až po stovky nahrávek (včetně prvního kompletně nahraného Bachova díla) – je nejpozoruhodnější, jak tvrdošíjně vytrvala navzdory nesčetným překážkám. Prvních několik let ani neměla svůj vlastní nástroj. Ve stalinistické éře žila s manželem a matkou v obecním bytě, kde bydlely tři další rodiny. „Moje maminka spala pod klavírem,“ukazovala do příslušného rohu obývacího pokoje.

V téže době dal jeden antisemitsky naladěný člen komunistické strany pozastavit její debutové vystoupení s Českou filharmonií. Celých pětatřicet let byla na všech turné doprovázena stranickým aparátčíkem. Jednou jí v pařížském knihkupectví nabídli novou knihu od Solženicyna a od té doby jí pak po dvacet let odposlouchávali veškeré telefonní hovory. Její poslední nahrávka slavné kadence z Bachova Pátého braniborského koncertu byla dokončena ve spěchu, protože technici a hudebníci začali utíkat ze studia, když někdo rozhlásil, že sovětské tanky přijíždějí násilně rozehnat protesty.

V Zuzaně jsem našel spřízněnou duši, protože hrála na cembalo jednoduše pro- to, aby mohla existovat jako lidská bytost. Vysvětlím, co tím přesně myslím. Zeptejte se různých hráčů na cembalo, proč si vybrali právě tenhle nástroj. Pravděpodobně uslyšíte něco o historické autenticitě nebo o tom, že Bach (či kdokoli jiný) prostě na klavír „nezní dobře“. Někteří budou hovořit o krásném zvuku nástroje. Popravdě jsou i tací, kdo si s klavírem prostě netykali.

Málokdo se ale trápí otázkou, jestli jeho nástroj skutečně „žije“– většina se spokojí s oživováním toho, co bylo dřív. Ke všem těmhle polovičatým vysvětlením se ještě přidruží některý z ustálených módních výroků srozumitelných jen cembalistům, které společně tvoří určitou „stranickou linii“. Nástroje, které měla Zuzana Růžičková za železnou oponou k dispozici, nebyly ani autentické, ani zvlášť krásné, ale s hudbou zacházela tak, že se to vymykalo všem tekutým pískům módních trendů a rozmanitých škol hry na cembalo. Zuzana byla skutečná umělkyně, otevřená a pružná, ale pevně si držela vlastní hudební názor. To je podle mě právě to, co mají lidé na mysli, když hovoří o nadčasovosti hudby.

Zuzana Růžičková byla a je nadčasová. Nechovala mnoho iluzí v tom smyslu, že by bylo možné ignorovat to všechno, co leželo mezi ní a její minulostí. Představa, že by dílo mělo znít přesně tak, jak znělo před třemi stoletími, jí připadala směšná. Když jsme studovali Goldbergovy variace, říkávala: „Trvalo mi devadesát let, než jsem je pochopila. Kéž bych měla k dispozici ještě dalších devadesát… Ale ani pak bych nevěděla, co s nimi.“

U nikoho jiného jsem se nesetkal s tak fascinující intelektuální přísností a zvídavostí. Když držím v ruce její svědectví o holokaustu a každou chvíli narazím na zmínku o tom, jak si v Terezíně četla Caesarovy Zápisky o válce galské nebo na střeše baráku v Osvětimi studovala Freudovy spisy, naskakuje mi husí kůže. Byla blízkou přítelkyní několika velkých klavíristů své doby, zejména ruských velikánů Gilelse a Richtera, kteří oceňovali její kultivovaný ostrovtip a vynikající muzikantství.

Neměla moc času utužovat „kmenové vazby“v oboru a myslím, že na cembalo hrála hlavně proto, že jí umožňovalo vyjádřit všechno, co měla v sobě. Nepochybuji o tom, že by byla stejně skvělá, kdyby dělala cokoliv jiného. Především vyžadovala od sebe i od ostatních, aby přemýšleli, a to ze všech sil. Pokud to mělo znamenat, že se vystaví setrvalé kritice moralistů, budiž. Jak řekla jednou, když jsem při hodině v zoufalství rozhodil rukama nad nějakou Bachovou skladbou: „Hudba má tolik tajemství… ale až se s Bachem potkám, zeptám se ho na to.“

Cembalista íránského původu a světového renomé Mahan Esfahani absolvoval muzikologii na Stanfordu a hudbu studoval i v Bostonu. Byl jednou z uměleckých tváří BBC. A pak se to stalo: uslyšel Zuzanu Růžičkovou – a byl ochoten obětovat téměř cokoli, aby se mohl stát jejím žákem. Posledních šest let jejího života za ní pravidelně létal do Prahy, a když jeho milovaná učitelka zemřela, rozloučil se s ní textem pro magazín The New Yorker. Stál přitom o to, aby vyšel i v rodné řeči Zuzany Růžičkové. Orientace jej tedy nyní přináší. „Jak tóny stoupají, Bach otevírá bránu a dovnitř vpadá světlo,“říkala Zuzana Růžičková. Tehdy jsem si uvědomil, co znamená číslo vytetované na jejím předloktí.

Text z anglického originálu přeložila Lenka Kapsová

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.