Totalita pod Stalinem

Lidove noviny - - Orientace Věda -

tu přes Vltavu –, že v prodloužení osy vedoucí ze Staroměstského náměstí novou třídou asanovaného Josefova (dnešní Pařížskou ulicí) a z nově navrženého mostu bude monumentální vjezd do takzvaného Letenského průkopu, alternativně tunelu.

Na toto téma bylo vypsáno několik soutěží a už v roce 1909, kdy se jedna z nich konala, navrhoval například architekt Pavel Janák vytvořit nad portálem tunelu mohutné sousoší zakladatelů Sokola Fügnera a Tyrše. Jeho kolega Antonín Engel byl zase toho mínění, že pohledově významná lokalita by si zasloužila být akcentována pomníkem kněžny Libuše. Žádný průkop ani tunel tu však vybudovány nebyly a monumentální vize zapadly.

Sorela, jedině sorela

Ve třicátých letech bylo místo na hraně Letenských sadů vytipováno jako jedna z variantních lokalit pro budovu Moderní galerie, ale pak byla zvolena jiná poloha poblíž Badeniho ulice. V roce 1946 sem v soutěži situovali architekt Jaroslav Fragner a výtvarník Vincenc Makovský budovu parlamentu.

O tři roky později však zvítězila jiná idea: byla vypsána soutěž na Stalinův po- mník, odhalený v polovině padesátých let – a zbořený o sedm let později. Monumentální sousoší bylo dílem Otakara Švece, architektonické úpravy, zahrnující návrh soklu, monumentální schodiště od Čechova mostu, zpevnění svahu a systém cest, bylo dílem manželů Jiřího a Vlasty Štursových. Vše samozřejmě provedeno v tehdy jediném přípustném architektonickém stylu – sorele.

Po odstranění pomníku místo osiřelo. V totalitní éře se na podstavec umísťovaly různé transparenty a síň pod pomníkem se změnila ve skladiště brambor. Během listopadových demonstrací v roce 1989 vybudovali studenti na místě, kde stával Stalin, velkou maketu Zvonu svobody. Konečně o dva roky později sem byl umístěn poutač na Jubilejní výstavu 1991 – velké kyvadlo, které navrhl sochař a profesor umprum Vratislav Karel Novák. To je zde dodnes.

V síni pod někdejším pomníkem sídlilo chvíli pirátské Rádio Stalin. Pak se mohutná brána opět na několik let uzavřela. Sugestivní akcí byla zvuková prezentace diplomové práce jedné ze studentek profesorky Magdy Jetelové, která pozvaným hostům v téměř absolutní tmě pouštěla z reprobeden různé druhy po- tlesků – od takových, které slyšíme třeba na koncertech vážné hudby, až po ty zlověstné – skandované, jaké zaznívaly na různých stranických sjezdech a vystoupeních diktátorů. Během posledních let pak byla síň několikrát krátkodobě otevřena návštěvníkům.

Nyní přichází nezisková společnost Post Bellum ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, Českým rozhlasem a hlavním městem Prahou s novým – a skvělým – nápadem. Navrhuje, aby v těchto místech napříště sídlilo Muzeum totality. To velmi depresivní prostředí s betonovými sloupy i stěnami – a hromadou kamenné drti z pomníku jednoho z nejděsivějších diktátorů – je ideálním místem pro připomínku temných okamžiků moderní historie.

Sůl pro Prahu

Zveřejněné vizualizace dávají tušit, že autoři si jsou vědomi všech úskalí a vědí, jak se jim vyhnout. Hlavním exponátem má (a je to tak v nejlepším pořádku) zůstat syrové prostředí. To lze doplnit světelnými a zvukovými instalacemi, které by návštěvníkům přibližovaly osudy Československa od legionářské éry přes nacistickou okupaci až po oběti komunistic- kého režimu – a jeho pád v roce 1989. Tedy témata, jimiž se Post Bellum systematicky už po léta zabývá.

Prozatím dočasná instalace by měla být otevřena na podzim příštího roku jako součást oslav 100. výročí republiky. Bylo by ale skvělé, kdyby na místě už zůstala. Lze pochopit obavy radnice městské části Praha 7 ze zvýšeného provozu, případně z rizika, že by se pak Letenské sady mohly proměnit v parkoviště. Snad by je ale mohl zmírnit fakt, že nedaleko odtud jsou k dispozici nové podzemní garáže a autobusy mají už dnes vyhrazený prostor u křižovatky Špejchar.

Muzeum totality potřebuje česká metropole jako sůl. Je to jednak jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s minulostí této země, a také možnost, jak varovat příchozí před nebezpečími, která rozhodně nejsou jednou provždy zažehnána. Různé průzkumy a studie dávají tušit, že mladá generace toho o tom, co se u nás dělo v padesátých letech nebo v roce 1968, moc neví.

Prostor pod někdejším pomníkem diktátora, který sice Prahu nikdy nenavštívil, ale jehož ideologie tu napáchala nesmírné škody, se zdá být pro takové připomínky ideálním místem.

Obří akvárium, rockový klub, vyhlídková restaurace, galerie moderního umění, Národní knihovna... O nápady, jak využít rozsáhlý prostor pod někdejším Stalinovým pomníkem v pražských Letenských sadech, věru není nouze. Autor tohoto textu se už v roce 1990 přimlouval v článku pro Technický magazín, aby tam sídlilo Muzeum totality. Návrh sdružení Post Bellum teď dává takové možnosti konkrétní podobu.

Podstavec bývalého Stalinova pomníku od Otakara Švece. Po odstřelení monumentu zde býval sklad brambor, po pádu komunismu pirátské Rádio Stalin. FOTO MAFRA – JAKUB HNĚVKOVSKÝ

Tady stával.

Nezisková společnost Post Bellum teď ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů usiluje, aby ve sklepení pod někdejším pomníkem vzniklo Muzeum totality. FOTO LUKÁŠ ŽENTEL/ PAMĚŤ NÁRODA

Memento!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.