Když o tom mluvím, už to dělám

Lidove noviny - - Orientace Kritika -

graph Avenue je aktuálně k dostání za pouhých 29 korun.

Je pravda, že se zdálo, že Michael Chabon českým čtenářům už trochu zevšedněl, či je dokonce omrzel, jenže teď se konečně po dvaadvaceti letech dočkali překladu i Zázrační hoši a ti by měli zájem o Chabona restartovat, neboť nabízí špičkového autora ve špičkové formě. Není nutné nadužívat nadužívaných superlativů, postačí jednoduchý důkaz: „Bylo příjemné stát potmě venku v mokré trávě a cítit, jak přichází jaro a v srdci se mu vzmáhá tušení neodvratné katastrofy… Nikam nepatřil, ale v místech, kam nezapadal nikdo, se mu dařilo mnohem líp.“Když prozaik dokáže napsat dvě takové věty v jednom odstavci, je jasné, že má mimořádný literární talent.

Ukradené sako a přejetý had

V Zázračných hoších, tedy třetím autorově románu, se vlastně setkává Michael Chabon píšící prvotinu Záhady Pittsburghu s Michaelem Chabonem marně zápasícím s druhotinou Fountain City. Tím prvním je student James Leer, jemuž se v závěru románu podaří dosáhnout smlouvy na publikování románového debutu. A tím druhým jeho profesor tvůrčího psaní Grady Tripp, jenž se potýká s tím obřím rukopisem, pořád říká, že už to bude, že už to vlastně má, ale stále má jenom stoh papírů, až je na konci románu této překážky ve spektakulární scéně úžasně zbaven. Posledním vrcholem trojúhelníku – Michael Chabon si v milostných i nemilosrdných trojúhelnících libuje – je Trippův bývalý spolužák Terry Crabtree, jenž je nyní jeho redaktorem amimo jiné přijel kvůli onomu rukopisu. Co na tom, že si na konci odveze ten Leerův.

Čímž se dostáváme k podstatnému. Opravdu se nám zde někdo snaží namluvit, že román plný spisovatelů a jiných akademických budižkničemů a taky románových rukopisů je vynikajícím, nadto zábavným čtením? Ano. Nebo se má pro jistotu doplnit, že v divokém průběhu hraje podstatnou roli i sako Marilyn Monroe, mrtvola slepého psa a přejetý had? Má se snad rovněž zdůraznit, že jde o knihu takzvaně čtivou? Mimochodem, je dobré si všimnout, jak všechno pozbývá své podstaty, či jak je aspoň nutno ji neustále potvrzovat. A tak nejen knihy jsou čtivé, ale i člověk se někdy projeví lidsky a fotbalisté se zas čas od času na pažitu dopustí něčeho fotbalového.

Při čtení Zázračných hochů jako bychom hlavně cítili onen proces nečekaného narůstání, který zažilMichael Chabon při samotném psaní. A také čekáme, kdy mu asi dojde dech, kdy se ukáže, že takhle spontánně natolik objemný román napsat nelze, že jde vlastně jen o rozvitou anekdotu. Ovšem nic takového se nestane. Americký prozaik to dotáhne do vítězného konce. Ale jak to tedy je s oním psaním o psaní a spisovatelích? Opravdu musí literát hned tak brzy po přestupu k spisovatelskému povolání začít psát o literátech, protože nic jiného v příběhové torně nemá? Jako bychom zde naráželi na fakt, že když se autorovi daří, a může se tak věnovat pouze psaní, uzavře se ve svém spisovatelském světě, který pak navíc ještě kopíruje do svých děl.

Velmi silný přeryv mezi životem „předtím“a tím spisovatelským můžeme najít právě v díle nositele Nobelovy ceny Saula Bellowa. Je totiž Saul Bellow Dobrodružství Augieho Marche, kde je popisován syrový život během dospívání v Chicagu, a Saul Bellow Herzoga či Humboldtova daru. V pozdních románech se píše o intelektuálech či rovnou spisovatelích a celé jejich rozpoložení je jaksi rozvláčnější, poklidnější, méně naléhavé. Ale stačí jedna pasáž Herzoga, v níž jako by se autor vrátil do doby, kterou zachytil v Dobrodružstvích Augieho Marche, a najednou je intenzita textu o mnoho palčivější.

Také Philip Roth vytvořil celou řadu románů se svým alter egem Nathanem Zuckermanem, jenž je rovněž spisovatelem, jen mu autor musel vymyslet jiná díla. Další spisovatelé se často uchylují ještě k jiným posunům, z literátů dělají třeba skladatele či režiséry, ale mnohdy to potom působí nepříliš důvěryhodně. A ještě jiní autoři píšou životopisné romány o slavných spisovatelích – jako by se chtěli přitulit k jejich slávě, či se aspoň vrátit do doby, kdy literatura měla daleko větší váhu.

Pojďme si promluvit o psaní

Je to tedy v pořádku, že spisovatelé píšou o spisovatelích? Nezavíjí se tak literatura do sebe? Není pak spisovatel něčím na způsob majitele restaurace, jenž dopoledne navaří, potom ale neodemkne, jen naservíruje jídlo na stůl, sám ho sní, utře si pusu ubrouskem, umyje nádobí, zhasne a zadním vchodem zas z restaurace vyjde? A dá se na tohle vůbec odpovědět obecně?

Ostatně nejde jen o záležitost literární, existuje i divadlo na divadle či filmy o natáčení filmu – od Americké noci po Trhák. Je tohle přirozená sebereflexe, nebo sebezahleděnost estétských narcistů? Ale na druhou stranu, kde jinde lze dosáhnout toho, že o něčem mluvíte, to jest píšete, a zároveň to tím, že o tom mluvíte, už rovnou děláte?

Thomas Mann napsal o těžkém spisovatelském údělu, o nemožnosti žití v reálném světě, pokud má být vše obětováno psaní, novelu Tonio Kröger. I Aschenbach ze Smrti v Benátkách je lite- rát – jen si to vezměme: hlavní hrdina je spisovatel, který se navíc zakouká do spanilého hošíka, a přesto takový sukces! A lze se divit, že Thomas Mann psal již v raných dílech o spisovatelích, když nemusel pracovat, žil z rodinného jmění? I díky tomu už v pětadvaceti letech vydal objemný román Buddenbrookovi. V případě Thomase Manna ovšem samozřejmě nešlo pouze o to, že by měl peníze, a tedy čas na psaní, on tímto románem především prokázal obří talent.

Textů o spisovatelích je celá řada, přestože v českém prostoru jako by jich bylo přece jen méně, než je obvyklé jinde. Jistě, můžeme zmínit třeba Rozhraní Václava Řezáče, román o psaní románu. Snad v tom hraje roli nízký spisovatelský blahobyt či plebejskost české literatury – ano, Bohumil Hrabal píše o tom, že píše, ale taky o tom, že žije jako obyčejný člověk, stejně tak vlastně Václav Havel v Audienci – a v neposlední řadě tuzemská citlivost ohledně rovnostářství. Vybočovat se smí jen zlehka, být nanejvýš tak o půl kroku před ostatními, aby mohli po tom voňavějším světě toužit, ale neutvořila se příliš velká mezera, kam by se už vešla závist – právě onen půlkrok lze najít v některých textech Michala Viewegha.

Do češtiny čerstvě přeložený román amerického prozaika Michaela Chabona Zázrační hoši je zábavný. Navzdory faktu, že jsou jeho hlavními postavami spisovatelé a celý se točí kolem psaní.

Moje ryze originální nic

Ve světové literatuře lze za velmi pozoruhodný počin v disciplíně „psaní o psaní“rozhodně pokládat knihu Bartleby a spol. Enriqueho Vily-Matase. Je to vlastně souhrn příběhů o spisovatelích, kteří se třeba po jedné knize odmlčeli, případně nikdy nic nedopsali, nikdy nic nepublikovali, či dokonce ani nikdy nic nenapsali a jejichž praporečníkem je písař Bartleby z novely Hermana Melvilla. Najdeme zde spoustu rozkošných citátů: „Jak píše Marcel Bénabou v díle Proč jsem nenapsal žádnou ze svých knih: ,Hlavně si, čtenáři, nemysli, že knihy, které jsem nenapsal, jsou ryzí nic. Naopak (aby bylo jednou provždy jasno) jsou jakoby rozptýleny ve světové literatuře.‘“

To Italo Calvino svůj román Když jedné zimní noci cestující odklonil od spisovatelské sebestřednosti a věnoval veškerou pozornost čtenáři, snažil se zamávat na ten vzdalující se druhý břeh. Úvodní věta tak zní: „Chystáš se započít četbu nového románu Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující.“A na konci už čtenář sám oznamuje: „Právě dočítám Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina.“

Právě dočítáte tento text a možná si říkáte, co z toho všeho vyplývá… Zaprvé rozhodně to, že když spisovatel píše o psaní a spisovatelích, ještě to automaticky neznamená, že půjde o něco otravně sebestředného, o příšernou nudu. Protože víme, že pokud spisovatel opravdu umí psát, potom je vlastně úplně jedno, o čem píše. A když psát neumí, je zas úplně jedno, o čem píše.

A zadruhé z výše řečeného patrně vyplývá i to, že literatura je v defenzivě. Tedy že se ani tak nezavíjí do sebe, nýbrž má potřebu obhajovat svou podstatu – těžce zkoušenou okolím, ale i zevnitř sebe samotné –, proto možná všechno to psaní o psaní a spisovatelích… Přece si všichni pamatujeme ten šok Ulricha z Musilova Muže bez vlastností, když se dočetl nikoliv o zázračných hoších dělajících vědu či umění, nýbrž o „geniálním závodním koni“. Ohrožení geniálním závodním koněm, tady to asi všechno začalo. Literární lesk dostal mat.

Tak dlouho se Chabon potýkal s rukopisem románu, až jej odsunul a začal psát o tom, o čem se mu tehdy psát chtělo – o spisovateli, který nemůže dokončit román...

– spisovatel, jemuž porážka přinesla vítězství FOTO ČTK/ AP

Michael Chabon

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.