Reformní vlna ustupuje
Reformy často nejsou vhodným řešením problémů, někdy stačí jen dobré vládnutí
Komentátor týdeníku Ekonom David Klimeš si ve své nedávno publikované knize Jak probudit Česko: recept na úspěšnou republiku postěžoval, že z České republiky vyprchal reformní elán. Provokativní otázka zní, zda to tolik vadí. Nesouvisí to pouze s tím, že z reformní generace 90. let se stali lidé prosperující a spokojení. Nejde jen o to, že počáteční elán a idealismus vystřídal pragmatismus a cynismus. Jde i o řadu dalších věcí. Svět od 90. let leccos prožil, leccos korigoval a na leccos změnil názor. Prošel velkou krizí, zrozenou z bankovního sektoru, takovou, která přichází (cca) jednou za osmdesát až sto let. Protržní, deregulační a privatizační entuziasmus ochladl po celé zeměkouli.
Vezměme si třeba penzijní reformu. Penzijní reformy v podobě vytvoření povinného fondového systému se rodily jako houby po dešti na počátku 90. let, nejprve v Chile a pak i jinde v Latinské Americe. Doporučovali je liberální ekonomové chicagské školy. Jenže se zjistilo, že fondový systém přináší spíše smíšené výsledky. Jsou tu velké náklady fondů na reklamu a hlavně jsou tu miliony lidí, kteří si nespořili, i když to bylo povinné. A když si někdo povinně nespoří, co s ním uděláme? Dáme ho do vězení? V našem regionu – a to i po vstupu států do EU – existuje navíc i doložitelná chuť státu si na ten obrovský balík naspořených peněz sáhnout a část z těch peněz „zestátnit“, tedy vrátit zpátky do průběžného systému. K takovému kroku přistoupily po roce 2008 vlády v Polsku a Maďarsku.
Nečasova vláda penzijní reformu založenou na třech pilířích spustila, i když fondový pilíř zůstal nakonec jako nepovinný. Reformě ale chyběla jedna základní věc – širší podpora napříč politickým spektrem. Nic nestojí na důvěře tolik jako budoucí penze a bez široké podpory nemá cenu reformu spouštět. ČSSD v nové vládě prosadila zrušení reformy, což můžeme sice odsoudit, ale říkala to předem. Možná nejlepší reformou penzí bude jednoduše motivovat lidi, aby si včas a více spořili.
Hitem první poloviny minulé dekády byla rovná daň z příjmu. Prosadili ji pravicoví reformátoři na Slovensku, tak je to přece skvělá věc. Kde jsme ale dnes? Rovnou daň mají třeba v Rusku a vzhledem k rostoucím příjmovým nerovnostem to nepředstavuje žádné lákavé řešení.
Nedomyšlené privatizace
Dalším tématem je privatizace, její rozsah a tempo – tím se přece dříve prakticky měřil reformní elán. Dnes už to vyšlo z módy, jsme dokonce možná svědky opačných trendů. Dnes v podstatě panuje konsenzus, že třeba privatizace vodovodní a kanalizační sítě byla chyba. Města, která na to mají, připravují plány na to, že vodovody od soukromých vlastníků odkoupí. Podobné je to v případě ČEZ. Pokud se stát rozhodne stavět další jaderné bloky, je jednou z možností zestátnění části ČEZ, protože pro soukromý kapitál je podobná investice příliš riskantní. Výsledky posledních privatizací – jako byl třeba případ ČSA – také zrovna neoslnily. A jestli se prodá Budvar, nebo ne, je dnes každému jedno.
Následuje problematika deregulace pracovního trhu. Byly doby, kdy bylo oslavováno zásadně vše pružné, jednoduché a dynamické. Lekci ale všem uštědřila globální finanční krize či spíše velká recese po roce 2008. Pružné a dynamické, tedy jednoduché propouštění a přijímání lidí, to je dobrý recept v dobách růstu, když chceme dosáhnout ještě většího růstu. Nebo v dobách stagnace, když chceme dosáhnout růstu. Když ale dojde k propadu výroby o desítky procent, firmy v panice propouštějí více, než je třeba, a když to dělají všichni, strhávají stále větší lavinu ekonomického propadu. V okamžiku obrovské krize je zkrátka lepší mít pracovní trh poněkud tuhý, protože to koriguje panickou reakci. V době nízké nezaměstnanosti také už není jedinou otázkou dne, co dělat pro to, aby podnikatelé měli jednodušší život. Všimněme si, že i pravicově orientovaní ekonomové a dříve velcí reformátoři dnes vyzývají k tomu, aby byly naše odbory v mzdových požadavcích radikálnější.
Tento článek samozřejmě nenavrhuje, že by vlády měly sedět na zadku a že to tak pro ekonomiky bude nejlepší. Opak je pravdou. Jenom se reformní úsilí musí napřít někam jinam a možná tomu ani není třeba říkat reformy, stačí třeba dobré vládnutí. Samozřejmě je třeba mít lepší infrastrukturu nebo zásadně vylepšit uživatelskou vstřícnost státní správy. Digitalizace a e-government musí vést k jednoduchosti po vzoru Estonska. Komunikaci s regulátory a byrokracií je třeba soustředit na co nejméně míst.
Pak je tu transparentnost vládnutí a nakládání s veřejnými prostředky. Open data musí být na všech úřadech a ministerstvech naprostou samozřejmostí. Je třeba mít perfektní analýzy účinnosti vládních politik a hlavně mechanismy na to, aby ty analýzy něco změnily. Musíme změnit vzdělávací systém a pomáhat společnosti a ekonomice se připravit na digitální revoluci. Reformní vlna už je ale asi hudbou minulosti.