Levně a navěky

Hypotéka není lidské právo

esko má pověst uměřené a svým způsobem konzervativní země. Konzervativní v tom smyslu, že nemáme rádi změny, nikoli že bychom milovali tradice a vlajku. Ale v některých oblastech jsme naopak zemí vyznávající odezdikezdismus: třeba ve vymáhání dluhů či vztahu k nájemnímu bydlení.

V devadesátých letech bylo neplacení závazků normou a jedna z největších výhrůžek firemního dlužníka věřiteli zněla „Neštvěte mne, nebo se navrhnu do konkurzu!“Byla to takřka jistota, že věřitel své peníze už nikdy neuvidí. To samé se dělo při placení složenek, pokut a služeb: tisíce lidí je házely rovnou do odpadu. Během deseti patnácti let se situace otočila vzhůru nohama: lidé začali propadat do neřešitelné dluhové pasti a následným exekucím kvůli pouhé jízdě načerno či složence zapomenuté kdesi v předchozím bydlišti. U hypoték zažíváme takřka stejný příběh. Po převratu žila drtivá většina lidí v nájmu, s takzvaným dekretem na byt. Výše těchto nájmů byla extrémně regulovaná, což spolu s velikým nedostatkem bytů vedlo k tomu, že majitelé dekretu platili zpočátku třeba i desetinu nájemného na volném, neregulovaném trhu.

Důsledky byly jasné: tržní nájemné bylo extrémně nevýhodné a každý, kdo mohl, se hrnul do vlastního bydlení. Takových lidí však nebylo příliš: třeba v roce 1998 chtěly banky u čtyřčlenné rodiny čistý příjem ve výši trojnásobku průměrné mzdy, tedy jako by dneska požadovaly 90 000 čistého. I úroky byly kruté, a tak není divu, že v roce 1998 podepsaly hypoteční ústavy s klienty pouhých 4639 hypoték.

Situace se postupně obrátila. Obce začaly vyprodávat svůj bytový fond (nájemníkům obvykle extrémně levně). S klesající inflací klesaly i úroky, trh začal dramaticky růst a pro banky začal být najednou zajímavý i klient, jehož před pár lety nepustily ani do předpokoje. Loni rozdaly přes 114 tisíc nových hypoték, což je 22x více než v onom roce 1998.

Vlastní bydlení se stalo čímsi takřka samozřejmým, výdobytkem, jejž mnoho lidí považuje málem za lidské právo. Není tomu tak. Největší finanční krizi tohoto tisíciletí zažil svět právě kvůli tomu, že Američané nabízeli hypotéky i lidem, kteří je nemohli splatit. Zatím pomalý vzestup hypotečních úroků by měl varovat poslance: ne každý, kdo může splácet dnes, toho bude schopen i za pět let. Trh se přehřívá a regulaci v podobě silnějších kompetencí ČNB potřebuje jako sůl. Petr Kamberský