Odešel výtvarník a humorista bez vtipu
Zemřel Jan Steklík, poslední žijící ze dvou ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (dále KŠ). Když se řekne Steklík, musí se říci i Nepraš. A naopak. Nyní – podobně jako už předtím na zemi – společně ředitelují v nebi, uvelebeni ve stále se rozšiřující nebeské sekci KŠ. Jako je katolická církev mystickým tělem Kristovým, je KŠ mystickým tělem obou jejích ředitelů. Jako patrno, křižovnická mystika se pomalu stěhuje tam, kam patří, tedy nahoru. Dole za sebou zanechává věčné stopy.
Jan Steklík celoživotně tvořil fili- gránsky, některá intermezza však byla masivnější. Jako příklad jeho křehkého filigránství můžeme uvést decentní opus s výstižným názvem Smutek bílého papíru. Bílý papír s černým proužkem přes pravý dolní roh mu ale nedal spát, dokud jej s pomocí kritika Josefa Kroutvora nezvětšil a akčně neroztáhl po zasněžené pláni. Kategoriálně šlo o land-art pojatý jako zvětšenina filigránské skici, a to v době, kdy ve světovém měřítku takový land-art ještě neexistoval.
Určitá tenze mezi drobnou kresbou a rozměrnou kompozicí přímo čiší z výtvarné etudy předepsané v mém scénáři inscenovaného dokumentárního filmu Steklík. Bolek Polívka přijíždí do velkofarmy a naplní pytel zrním. S touto pozdější rekvizitou Honzovy tvorby pak odjíždí do mistrova rodného Ústí nad Orlicí. Zde vynese pytel po schodech nahoru a Honza mu ukáže, kam jej má postavit a opatrně otevřít. Mistr přistoupí k plnému pytli, lžičkou nabere několik zrnek a s lékárnickou pečlivostí je vsype do titěrného sáčku. Poté sáček zaletuje a přiklíží k bělostné čtvrtce. Bolek Polívka za- tluče do zdi skobu a Jan Steklík vzniklé dílo pověsí. Podobné obřady se odehrávaly téměř každý den.
Když byl jeden z ředitelů dočasně indisponován, což mu znemožňovalo výkon funkce, zastoupil jsem ho až do uzdravení já. Z křižovnického provozu byl tehdy vyřazen Karel Nepraš a mně nezbylo než ředitelovat s Honzou. Byl to požehnaný čas. Téměř jsme neopouštěli ředitelnu – doslovnou i přenesenou. Honza se zpravidla pohyboval po odvěsnách a přeponě trojúhelníku Praha, U Svitáků – Brno, Host do domu – a už zmíněné Ústí nad Orlicí. Tak to bylo a nijak jinak.
Jednou jsem mu vytkl, že při rekonstrukci terénního Letiště pro mraky amplionem honil po louce nezletilé, aby kompozice na filmu dobře vyšla. Jenže, co se nestalo. Ti nezletilí dospěli a dnes jsou hrdi na to, že se mohli zúčastnit události, jež vstoupila do dějin českého moderního umění.
Jak Jan Steklík zemřel, tak také žil – s ručením omezeným. Jeho umělecká odpovědnost však byla bezmezná. Byl to – a stále je – umělec, nad nějž není. Karel Nepraš byl náš nejlepší sochař, Jan Steklík náš nejlepší minimalista a zároveň maximalista. Jeho drobnohry – a nejen ty se zrnky – i jeho fascinující land-artové produkce měly vskutku valnou úroveň.
Kdysi jsme si s Honzou vzájemně slíbili, že až jeden umře, druhý napíše nekrolog. Až dopíšu tuto větu, bude přinejmenším můj slib splněn…
A ještě doušku: Drahý Jane, vyřiď v uměleckém nebi Karlovi, ať s další indispozicí počká, až se k vám přidám, abych ho mohl opět důstojně zastoupit a s Tebou si zase zaředitelovat. Na nebi jako na zemi.