Revolucionář ve službách kontinuity
kdo řekl, že ji zachráním jenom tím, že budu z těch 24 hodin pracovat 16, že to, vzácné shromáždění, udělám. I kdyžmne za to zavřete, udělám to!“
Rašín miloval samostatný stát tak silně, že byl pro něj ochotný obětovat téměř vše. „Ten, kdo se stará o přízeň a potlesk davu, není politikem. Ten nikam nedojde. Zato ten, kdo pro stát dokáže obětovat stranu, má budoucnost… Nakonec musí republika vyhrát i nad stranami.“Je třeba zdůraznit, že jeho přístup vykazoval vnitřní integritu: ať již byl ministrem financí, nebo lídrem opoziční strany, hlásal to samé. Jeho posedlost službou státu, se kterým se identifikoval, nebyla hraná. Stejnou linii držel i na smrtelné posteli v podolském sanatoriu.
Dva dny před smrtí z posledních sil formuloval poselství, kte- ré zapsal profesor Syllaba: „Politika je hrozná… těžká… všichni zodpovídáme za osud vlasti… politik musí mluviti pravdu… bezohlednou… Nebudeme-li mluviti pravdu sami k sobě… ztratíme samostatnost.“Rašín měl bezesporu morální právo k tak principiálnímu vyjádření. Byl vnímán jako člověk tvrdý a nesmlouvavý, až posedlý svou pravdou, jeho život je však plný příkladů smyslu pro konstruktivní spolupráci a pevných, hodnotově srovnaných mezilidských vztahů.
Když ho 5. ledna 1923 zasáhla kulka z revolveru, chystal se odjet do práce. Podruhé působil od podzimu předchozího roku ve funkci ministra financí. Poprvé se jím stal hned při vzniku státu a zůstal jím do léta 1919. Velmi po návratu do čela tohoto resortu toužil, přestože původně, ještě v dobách převratových, by více uvítal stát v čele vnitra.
K financím silně přilnul, přestože mu pro obor chybělo teoretické vzdělání. Finanční politika se mu stala prostředkem demonstrace státnosti a nástrojem nejen ekonomického, ale i společenského působní: z pevné československé koruny hodlal udělat vizitku i pro zahraničí. Svou státotvornou ambici tak mohl realizovat i zde. Navíc měl možnost bránit řadě ekonomických a sociálních procesů směřujících k socializaci a velkorysému čerpání omezených státních financí.
Rašín bral své působení jako zakladatelské, výchovné a ozdravné. Nebál se mimořádné odpovědnosti a za podpory bezpečnostních sborů, státní správy a v součinnosti s bankovním světem provedl v prvním březnovém týdnu roku 1919 měnovou reformu, kterou se československá koruna oddělila od inflací pohlcené koruny rakouské. Bankovky byly okolkovány, navíc měla být zadržena jako nucená půjčka státu polovina oběživa. Tento nástroj měl směřovat k zastavení inflace. Ne všechno se sice povedlo, nicméně měnovou reformu, která bývá někdy nazývána Rašínovým jménem, je bezpochyby třeba považovat za jeden z fundamentálních úspěšných počinů v počátcích Československé republiky.
Rašínovým dalším cílem bylo posílit korunu. Silná koruna pro něj byla vizitkou silného státu, byť to při exportním typu československé ekonomiky přinášelo i mnohá negativa. K prosazování své politiky měl nástroje, i když byl v opozici. On byl tím, kdo národní demokracii reprezentoval v Pětce, neformálním uskupení zástupců státotvorných stran, které hledalo průchodné cesty kompromisu pro permanentně ohroženou koalici. Měl také silný hlas v bankovním výboru, suplujícím vedení dosud neexistující emisní banky. Druhé jeho ministerské období pak bylo neseno ve znamení tvrdé deflace. Krizi, kterou vyvolala, Rašín považoval za krizi ozdravnou, zdůrazňoval, že deflaci považuje za něco „naprosto nutného nejen z důvodů hospodářských, nýbrž i morálních“, aby ti, kdo šetří, dostávali prémii za to, že spoří a opatřují tak peníze pro podnikání.
Dva roky na Borech
Rašín byl klíčovým politickým hráčem období budování státu, v této době značně zastínil svého stranického předsedu Karla Kramáře. Jeho cesta do Kramářova okruhu nebyla přímá, měla však svou vnitřní logiku. Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích v rodině selfmademana, který se z nuzných poměrů vypracoval na úspěšného místního podnikatele a veřejného činitele. Během studií práv v Praze přilnul k pokrokářskému hnutí, stal jedním z jeho organizátorů, myšlenka renesance státoprávních a národních priorit v součinnosti se sociálně reformním uvažováním a podporou ekonomické vyspělosti mu konvenovala. Tuto životní éru završil nejen doktorátem z práv, ale také dvěma lety strávenými na samotce na Borech, kam se jako jeden ze čtyř ideových strůjců v procesu s Omladinou dostal. Později byl na to náležitě hrdý, krizová situace prověřila jeho názorovou pevnost, odvahu, odolnost a přinesla mu řadu přátelství, která nebyla narušena ani rozchodem do různých politických stran. Na počátku 20. století se duch občas až samovolné revolty a radikalismu pro Rašína vyčerpal, toužil po zapojení do ideově podobně směřovaného, ale konstruktivně pracujícího vlivného politického uskupení. Jeho stranickým přístavem se stala liberální mladočeská strana, která při vnitřní reformě zvolila do čela Karla Kramáře, politika evropského formátu. Kramář si Rašína přivedl do svého týmu, učinil z něj hlavního ducha stranické reorganizace a modernizace. Před válkou se pak Rašín dostává i do vídeňského parlamentu.
Rok 1914 vše změní. Jak Kramář, tak Rašín se zapojují do činnosti domácího odboje, jsou zakládajícími členy Maffie, tajného výboru, který pod vedením nejprve Edvarda Beneše, posléze Přemysla Šámala spojuje Masarykovu zahraniční akci s domácím prostředím. Proces vnitřního rozchodu s mocnářstvím u Rašína proběhl okamžitě, striktně a trvale, vše vsadil od počátku na kartu rezistence. Bezpochyby jej můžeme přiřadit k nejagilnějším a nejstatečnějšímmužům domácí politiky. Zároveň byl ochoten pracovat v intencích Tomáše Garrigua Masaryka, k němuž měl do té doby celou řadu zásadních ideových výhrad. Vyšší společný cíl dosavadní animozity eliminoval. „S dr. Rašínem jsme si hned dobře porozuměli… a dohodli jsme se hned o podrobné a systematické spolupráci,“pochvaloval si později Edvard Beneš. Rašín Masaryka respektoval, i když s ním v mnohém nesouhlasil.
V dobách opozičního působení byl Rašín tím, kdo reprezentoval státotvornou linku v Kramářově teď již národně demokratické straně. Právě spolupráce s Kramářem, a nikoli s Masarykem však Rašína málem stála život. Roku 1915 byl zatčen a souzen jako jeho nejbližší spolupracovník ve vykonstruovaném velezrádném procesu a i on měl skončit na šibenici. Rašín v této životní zkoušce obstál bez zaváhání, vnitřně posílen, přesvědčen o své pravdě. Mimořádné organizační schopnosti, vize převzetí moci bez destrukce i gloriola mučedníka jej disponovaly pro stěžejní roli v zápase o dosažení státní samostatnosti. Byl místopředsedou zastřešujícího orgánu domácí politiky Národního výboru, pracoval v tajném výboru chystajícím ekonomické, politické a personální plány pro budoucí samostatnost, spolu s agrárníkem Antonínem Švehlou řídil převrat 28. října 1918. Věděl, že náhoda přeje připraveným, a proto si předem nachystal znění prvního zákona, recepční normy, kterou se zároveň vyhlašovala samostatnost i udržovala kontinuita práva. Převrat 28. října 1918 proběhl v intencích Rašínových občanských vizí.
Alois Rašín byl temperamentním revolucionářem ve službách kontinuity.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou ministru financí Aloisi Rašínovi (1867–1923), který napsal první zákon nového státu a později tvrdě prosazoval politiku pevné a silné národní měny.
PŘÍŠTĚ: Vavro Šrobár.