Jenom salta nestačí
Měla to být událost sezony, místo toho je Honey – společná inscenace Dejvického divadla a Cirku La Putyka – romantická tresť s triviálním příběhem. Herci nemají co hrát a slova jsou tu zbytečná.
Inscenace Honey byla očekávanou událostí divadelního podzimu. Společný projekt Dejvického divadla a Cirku La Putyka vzbuzoval zvědavost předpokládaným i avizovaným nezvyklým scénickým útvarem, propojením činoherních a novocirkusových postupů – zvláště vezmeme-li v úvahu, že jejím režisérem je Miroslav Krobot. Bývalý umělecký šéf Dejvického divadla, který vynikl právě jako tvůrce schopný rozvíjet a obměňovat svůj režijní rukopis a tím i umělecky posouvat výraz „svého“divadla. Výsledkem Honey je však – banalita.
Inscenace se hraje v prostoru Jatek 78, v jeho velkém sále, či spíše hale uzpůsobené produkcím Cirku La Putyka, což již zásadně určuje její charakter. Honey je primárně novocirkusovou inscenací, činoherní divadlo – už z principu věci – tu nemá velkou šanci se uplatnit. Herci, nevybaveni mikroporty, například mluví buď do mikrofonů, či svůj hlasový projev přepínají do křiku. Jistým problémem však je, že vyloženě novocirkusových čísel, která by diváky strhla nápaditostí i provedením, obsahuje poskrovnu. Krobot si s novocirkusovým formátem spíš jen pohrává – naznačují to nejrůznější zlehčení a zcizení. Výsledný tvar připomíná spíše sérii pohybových, vizuálně pokud možno atraktivních čísel, v nichž jsou nejzajímavějšími složkami choreografie (Thomas Steyaert) a doprovodná hudba (složená a naživo prostřednictvím různých hudebních nástrojů i počítače provozovaná Janem Balcarem).
Úroveň výstupů je přitom notně kolísavá. Některé jsou banální (činoherně-hudební číslo manžel- ské dvojice Pavla Šimčíka a Lenky Krobotové nad novou elektrickou pecí, beanovská etuda nesmělého plavce v podání Jaroslava Plesla), jiné stojí na dobrém nápadu, působí efektně a jsou provedeny s patřičným drajvem (vášnivý milenecký výstup Honey – Anny Schmidtmajerové, přivázané na lanech, a jejího náruživého milence Ronalda – Václava Neužila). Ty prvé ale převažují.
Zásadním problémem je, že inscenaci schází rozvinutý dramatický příběh. Autoři scénáře Miroslav Krobot a Lubomír Smékal se omezili na příběhovou romantickou tresť: prostřednictvím několika „zastavení“diváky provádějí životem dívky Honey. Ukážou její zálibu v koupání a především komplikovaný partnerský vztah s neurotickým milencem, který ji přinutí, aby pro něj vydělávala jako prostitutka a pak s ním i odjela za vidinou bohatšího výdělku do ciziny, kde v jakémsi podniku vykonává otrockou námezdní práci. Možná tato tresť měla působit ironicky – protože však její provedení vypadá prakticky tak, že herci povětšinou vyřknou pár banálních slov či sentencí a ty se pak scénicky pouze odilustrují, vychází tato příběhová kostra zcela triviálně. Herci, snad s výjimkou Václava Neužila, nemají co hrát, nedostávají příležitost své postavy jak- koliv rozvinout. Slova jsou v této inscenaci prakticky zbytečná.
Pokud jde o propojení herců Dejvického divadla a Cirku La Putyka, je inscenace koncipována tak, že dochází k hereckému zdvojení některých postav. Jednu figuru hraje člen Dejvického divadla (obstarává její činoherní part) i člen Cirku La Putyka (věnuje se namnoze akrobatickému – pohybovému projevu). Kvůli výše popsaným okolnostem se však dejvičtí činoherní herci v produkci prakticky ztrácejí, byť jde přitom o kvalitní sestavu (Jaroslav Plesl, Ondřej Malý či Vladimír Polívka).
Nezbývá než si položit otázku: Čí je to vlastně inscenace? A jaký režijní podíl na ní nakonec měl Miroslav Krobot, když těmi nejviditelnějšími položkami jsou choreografie Thomase Steyaerta a pár novocirkusových sestav vytvořených Rosťou Novákem mladším?
Miroslav Krobot – Lubomír Smékal: Honey
Autor je divadelní kritik