Účtenka života Jana Steklíka

BŘETISLAV RYCHLÍK

Honza Steklík byl pro mě jedinečný kamarád, uvedl mě do života jiného, než jsem znal. Teď bude ředitelství KŠ navždy jinde...“– člen kanadské sekce Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a bývalý kytarista Plastic People Paul Wilson takto reagoval na zprávu o smrti posledního z dvojice ředitelů Karel Nepraš – Jan Steklík. Pro pořádek a dějiny musím uvést, že v počátcích byli krátce ředitelé samozvanci tři, ještě grafik Karel Dvořák. Paul Wilson se se Steklíkem poznal hned po příjezdu do Brna. Já také. A měl jsem pocit, že jsme přátelé odjakživa.

V onom roce 1982 nás s Jánem Sedalem vyzval, ať mu po letech zákazů otevřeme poloilegální výstavu kdesi v aule veterinářské školy. Chtěli jsme mu na vernisáži umýt nohy v pivu. Ten den umřel kritik Oleg Sus, Steklíkův redakční druh z kultovního Hosta do domu. Pivo jsme vypili, lavór zapomněli v hospodě. „Steklík je proteovská a šaškovská postava, pro svoji nezařaditelnost věčný outsider českého výtvarného života.“Ministr vnitra Křižovnické školy Berijous byl kunsthistoricky vzdělán a znám jako Ivan Magor Jirous. Ten teoreticky i prakticky věděl, o čem mluví.

Ke Steklíkovým po všech stránkách originálním a výjimečným výtvarným kvalitám jistě budou psát jiní. Já připomenu jeden divadelní plakát a jednu akci. Pro představení Bratrů Karamazových v Divadle Husa na provázku vytvořil plakát z počmárané účtenky z laciné hospody. Přeškrtnutá piva jako kříže. Po pádu železné opony byli výtvarníci z obou jejích stran vyzváni k vytvoření svého úsměvu Mony Lisy. Všichni se předháněli. Rusové, jako Američané. Mona Lisaměla zadrátované rtíky, zobák kačera Donalda, rtěnku lehké ženštiny, mříž. Ale tuto instalaci nezapomenu nikdy: jedna La Gioconda měla v místech úst zrcadélko. Každý, kdo šel kolem, se usmál a pro tu chvíli měla Mona Lisa jen jeho úsměv. Geniální a čistý koncept. To byl Steklík. Honza byl pověstný tím, že se nedostavoval na svoje vernisáže. Umřel stejně. Lehnul si a nedostavil se na výstavu života.