Strongmani, kam oko dohlédne
Osmadvacet let poté můžeme mít pocit splněného cíle, ale také jeho ohrožení
Zítra uplyne osmadvacet let ode dne, kdy se začala v této zemi rozpadat čtyři desetiletí trvající a zcela ztrouchnivělá konstrukce komunistické moci. Barabizny stejného typu v okolních zemích už v troskách byly, podpůrné moskevské bidlo přelomeno vejpůl. Masakr studentské demonstrace pohotovostní policejní jednotkou, který se odehrál večer 17. listopadu 1989 na Národní třídě, předznamenal konec jedné z nejohavnějších etap historie země.
Hranu mu pak zvonily během dalších dnů klíče demonstrantů, už všech generací. Lidé plní naděje v tom cinkotu slyšeli rytmus věty „chce-me-svo-bo-du“, ti praktičtější i „chce-me-se-mít-ja-ko-Něm-ci“. Zpátky do Evropy, shrnovalo obé heslo Občanského fóra.
Vrátili jsme se tam, takže ti první mohou mít pocit splněného cíle, avšak zároveň jeho ohrožení. Ve vzduchu dnes visí otázka, kterou si tehdy nikdo nepřipouštěl: dokážeme si získanou svobodu uchovat? Chránit ji nejen před cizím impériem, ale také sami před sebou či některými z těch, kdo se derou do našeho čela? Ti praktičtější zase vědí, že ač ještě nikdy v historii na tom převážná většina obyvatel této země nebyla tak dobře jako dnes, pokud jde o to dohánění Němců, cíl je pořád daleko.
Chmurné rozpoložení po volbách
Nemálo k tomuto rozpoložení přispívají volby, které máme čerstvě za sebou, i ty, jež nás v lednu čekají. Ty právě uplynulé přinesly rozpad čtvrtstoletí se vyvíjejícího a zdánlivě neotřesitelného spektra politických sil. Špatné zprávy jsou, že občanská pravice se z ran utrpěných už ve volbách předchozích vylizuje jen velmi pomalu, že demokratická levice zcela propadla, že liberální střed se scvrkává nebo přesouvá k projektům mimosystémovým, to vše spojeno s neviditelností střední třídy jako stavu. Dobrá je na tom rozpadu jediná věc, že komunisté jakožto černý pasažér parlamentarismu utrpěli nejhorší porážku od svého vzniku. Jenže noví vítězové vzbuzují rovněž přinejmenším rozpaky a ve velké části veřejnosti i obavy: zčásti protože jsou nesystémoví, zčásti kvůli své nevypočitatelnosti, v případě Pirátů i nezkušenosti. Víc než programy charakterizují tyto strany výrazní muži v jejich čele, jedna dokonce má jméno svého vůdce v názvu.
Rozhlédneme-li se po sousedních zemích, které se osvobodily z trosek reálného socialismu jako my, není pohled o mnoho radostnější. V Polsku i v Maďarsku vládnou režimy jedné silné strany, které liberální demokracii, tento ideál onoho roku zázraků 1989, už nějaký čas otevřeně odhazují, straší nepřátelskou cizinou, ochočují si média, znásilňují justici. Přesto, že to jsou atributy doby minulé a ještě nedávno se politici postkomunistického světa hlásili o slovo v liberálně demokratickém diskurzu s odkazem na to, že jej mohou obohatit o ještě čerstvou varovnou zkušenost s totalitou a autoritářstvím. Někdy to ale vypadá, jako by ten úkol vzali sakra vážně a rozhodli se názorně předvést, jak to může dopadnout, když se na onu zkušenost nedá.
Co hůř, nejde jen o tendence středoevropské. Fareed Zakaria, jeden z nejsledovanějších světových politologů, autor dnes už klasického díla Budoucnost svobody, v němž liberální demokracii přesně definuje i brání, si ve svém nedávném sloupku pro deník Washington Post všímá způsobů, jimiž čím dál více ovládají svět „strongmani“– široká škála politiků od despotů a diktátorů přes autoritáře až po chlapy s gulema. (Zakariovy sloupky pravidelně tiskne týdeník Respekt, tento vyšel pod titulkem Jak upevnit absolutní moc v jeho posledním čísle.)
Přísady dnešních lídrů
„Političtí lídři využívají k upevnění moci stejné přísady: nacionalismus, zahraniční hrozby, boj s korupcí a populismus,“píše Zakaria. „Začnou-li vnímat justici nebo média jako překážky na cestě k neomezené moci, postupně je systematicky oslabují. Zachovávají formální prvky demokracie – ústavu, volby, média –, ale snaží se je zbavit jakéhokoli významu.“Pracovní metody strongmanů jsou sofistikované, odpovídající jedenadvacátému století. Jejich průkopníkem byl a je Vladimir Putin, který si uvědomil, že politické odpůrce účinněji zmůže prostřednictvím finančních či zdravotních kontrol než hrubou silou…
Zakariův sloupek byl motivován vývojem v Saúdské Arábii, autor však v závěru píše, že po stejně nebezpečné křivce se může vývoj vydat i v Americe. Nebezpečí téže trajektorie se však týká i nás. Vždyť co byla nejhalasnější témata poslední volební kampaně v Česku? Posilování národních prvků, obrana před nebezpečím migrantů, samozřejmě zkorumpované elity a populismus za každou cenu.
A pokud jde o nadcházející volby prezidentské, o znovuzvolení se v nich uchází (a má značné šance) do nemoudrosti zestárlý – strongman. Migrační alarmista, populista, autoritář o to hlasitější, oč méně má reálné moci. Před osmadvaceti lety byl jedním ze symbolů onoho návratu do Evropy. Dnes je však pouze symbolem cesty zpět na její periferii.