Spravedlnost pro „nespravedlivého“
Svelkým zájmem jsem si přečetl právní analýzu Radima Seltenreicha v článku Se svůdným mýtem Jihu se rozlučme (LN 8. 11.). Vzhledem k závažnosti tématu si dovolím už jen pár poznámek. Autor pokládá za ospravedlnitelnou pouze existenci takových pomníků historických osobností, které nejsou úlitbou mýtu, ale vzdávají hold nadčasovým ideálům lidstva. O podstatě těchto nadčasových ideálů ale neříká nic bližšího. Také nevysvětluje, jak může nadčasové ideály ztělesňovat jeden lidský život. Je třeba smířit se s tím, že pomníky, které vidíme ve veřejných prostorách, vyjadřují estetické a hodnotové preference dané doby, resp. zcela konkrétní skupiny obyvatel, kteří se o stavbu pomníku zasadili. Pomníky se stavěly lidem, kteří svou prací, činy a myšlenkami inspirovali své okolí. Nic víc, nic míň.
Někdejšího předsedu Nejvyššího soudu Spojených států Rogera B. Taneyho dnes lidé znají dík jedinému případu – kvůli jeho zdůvodnění z tehdejšího hlediska vcelku jednoznačného rozsudku ve věci Dreda Scotta z roku 1857. Toto zdůvodnění, obsahující pasáže, při jejichž četbě nám dnes tuhne krev v žilách, protože popírají elementární zásady lidských práv, soudce psal na prahu osmdesátky. V té době měl za sebou desítky let nesmírně odpovědné práce. Je tedy možné, aby jeden rozsudek převážil nad celou touto prací do té míry, že budeme schvalovat zjevně účelové stržení Taneyho pomníků v Annapolisu a Baltimoru?
V roce 1998 publikoval profesor James O’Hara rozsáhlý článek v Journal of Supreme Court History, ve kterém připomněl Taneyho obdivuhodnou životní dráhu a vyzdvihl jeho zásadní přínos pro americké komerční právo. Připomněl mj. jeho průlomové a precedenční rozhodnutí v kauze Charles River Bridge vs. Warren Bridge, jímž Taney odmítl tradiční obchodní monopoly, a tím otevřel cestu rozvoji tržní ekonomiky. O’Harův článek jednoznačně vyznívá ve prospěch soudce Taneyho, který ostatně v mládí propustil své otroky a kterého si v jeho době vážili i jeho názoroví oponenti.
Pokud jde o smutně proslulou kauzu Dreda Scotta, je třeba číst článek profesora Sanforda Levinsona, publikovaný v Harvard Law Review roku 2011. Levinson má za to, že Taneyho zdůvodnění rozsudku sice všichni odsuzují, ale ve skutečnosti se nad ním nikdo příliš nezamýšlí. Podle Levinsona byl Taneyho myšlenkový postup jako celek překvapivě kvalitní, a je tedy chybou vytrhávat z něj pouze ta místa, která urážejí naše uši. Levinsonův článek, s jehož závěry samozřejmě nemusíme souhlasit, pokládám za příklad toho, jak má vypadat skutečný výzkum, ať už v oblasti historie, nebo v rámci jiných věd. To, že je nějaký názor zastávaný mainstreamem, totiž zdaleka neznamená, že je pravdivý. Je naopak povinností vědce se proti mainstreamu postavit, pokud většinový názor jakkoli zjednodušuje nebo přímo dezinterpretuje skutečnost.
V rámci kultury, v níž jsme vyrostli, se učíme, že není správné šlapat po hrobech. Pokud mají mít pomníky na náměstích a v ulicích nějaký smysl, pak ne jako statická prezentace jednou zjevených pravd, ale jako připomínka složitosti dějin. Možná i jako varování před ukvapeností jednoznačných, černobílých soudů o dějinách a o lidech, kteří nebyli dokonalí a kteří se mohli i mýlit, když hledali pravdu a spravedlnost. Právě toto hledání je jejich největší zásluha. A pokud mají mít smysl naše životy, pak jistě ne uprostřed města, kde se pomníky instalují a deinstalují podle momentální módy či uměle vyvolané vlny hysterie. PAVEL KALINA
Pomníky se stavěly lidem, kteří svou prací, činy a myšlenkami inspirovali své okolí. Nic víc, nic míň.