Máme na víc. Věřme tomu
Listopad 1989 je pořád zdrojem naší síly
Ty dva týdny počínající 17. listopadem 1989 byly tou nejopojnější, nejpodivuhodnější dobou mého ži- vota.
Vzpomínáte? I taxikáři nás vozili zadarmo a během celého podivuhodného převratu jsme nerozbili ani jedinou výlohu, natož abychom prolili krev. Hluboce jsme se nadechli s vírou ve svou schopnost vyrazit po nových osobních i společných cestách. A na nich se nám v mnohém zadařilo, ne že ne.
Žije se nám svobodněji a příjemněji
Kdyby se návštěvník z roku 1989 vrátil dnes, nepochybně by užasl. A nejen proto, že v masnách je maso, a ne jen plakát s Leninem. Žije se nám neskonale svobodněji a příjemněji po všech stránkách – svým městům, vesnicím a krajině jsme naordinovali léčebnou kúru a s velkou pílí jsme ji uskutečnili.
V klidu jsme se zbavili okupačních vojsk a vymanili se z područí východní říše. Využili jsme nakrátko otevřeného okna příležitosti a stali se členy NATO, nejmocnější obranné aliance světa. Svobodně jsme se rozhodli vstoupit i do evropských struktur, a tak se stali podílníky i spolutvůrci jejich úspěchu. Nebránili jsme přátelům Slovákům naplnit vlastní státní ambice a na cestě do západních společenství jsme jim vydatně pomáhali. Mírumilovnost provázející rozdělení federace udivila a dodnes udivuje svět. Tady jsme v tom nejlepším smyslu slova opravdu mimořádní.
Ze země, do níž se nikdo nestěhoval a ze které mnozí naopak prchali i za cenu riskování života, jsme se zařadili mezi ty, kam se mnozí přistěhovat touží. A tak jsme mezi sebe přijali na půl milionu těch, kteří spojují osud svůj i svých dětí s osudem Česka. I díky jejich práci postupně bohatneme. Přitom pořád patříme k zemím s nejméně rozevřenými „nůžkami“mezi movitými a chudými. Vybudovali jsme jedno z nejbezpečnějších prostředí na světě... a tak jsme mnohé z listopadových snů uskutečnili.
Přesto připomenu závěr svého deníku z revoluce, vydaného knižně pod titulem Jak pukaly ledy: „Teď vašnivě věříme, že takové to už bude pořád; nadšené, vroucí a tak nadějeplné. Jenže nebude, nemůže. A když, tak až zase někdy za století. Za kliku už berou těžké dny změny, lopota, už kvasí těsto nových křivd a nedorozumění. Každá revoluce se vypaří a zanechá za sebou sliz nové byrokracie, povzdychl si zdejší rodák Franz Kafka.“
Rád bych se přistihl při omylu, ale těsto křivd skutečně vykvasilo. Ti, co dodrželi pravidla a neuspěli, se sotva smíří s tím, že uspěli ti, kteří pravidla obešli. Proto ztrácejí víru v Českou republiku jako právní stát. Další ránu té víře zasadila „opoziční smlouva“, která vskutku umožnila „stabilní prostředí“, ale především pro rozbujelé sítě kmotrů a jejich bujarý mejdan netušených zlodějen. A pak přišla Klausova a Nečasova abolice, která by mohla nést název „Transformace skončila, zapomeňte,“pardonující ty, kteří měli stanout před spravedlivým soudem...
Nenechme se znechutit
To nás však nesmí znechutit. Pořád se můžeme opřít o étos, naději a touhu po návratu do svobodné a prosperující Evropy, prostupující ty doslova zázračné listopadové dny. Pořád je to v nás, jen ve svou sílu a schopnosti znovu musíme naplno uvěřit. Znamená to uvěřit, že máme na víc. A to máme. Jsem si jistý, že jsme s to vybudovat Českou republiku jako silnou, hrdou zemi.
Autor, novinář a textař, který se v lednových volbách bude ucházet o post prezidenta ČR, byl v listopadu 1989 jedním ze zakladatelů iniciativy Most, která zprostředkovala rozhovory mezi Občanským fórem a tehdejší mocí