Od nepřátelství ke spojenectví
Vztahy mezi Československem a sovětským Ruskem, později Sovětským svazem, prodělaly v meziválečném období velký obrat. Několik desítek tisíc legionářů, kteří v roce 1918 v Rusku drželi transsibiřskou magistrálu, stálo v očích bolševiků na straně kontrarevoluce. Masaryk a Beneš tak museli nejprve vyřešit jejich osud. Úvahy o možném nasazení proti bolševikům během roku 1919 byly záhy opuštěny. Jediným cílem bylo dostat legionáře domů.
V únoru 1920 bylo sjednáno příměří mezi bolševickou vládou a velením legií na Sibiři. Na navázání oficiálních vztahů bylo ale ještě podle ministra zahraničí Edvarda Beneše brzy. Československo čekalo, jaký postoj k novému režimu zaujmou Velká Británie a Francie, jež se neúspěšně pokusily zapojit Rusko do evropských vztahů na janovské konferenci na jaře 1922. Jediným výsledkem bylo, že se ve stejné době na konferenci v Rapallu na vzájemné spolupráci a uznání separátně dohodli Rusové s Němci.
Československo si podle historiků Antonína Klimka a Eduarda Kubů nechtělo na jedné straně popudit svého klíčového spojence Francii, na druhou snahu se snažilo vyjít vstříc hlasům domácích hospodářských kruhů po otevření trhu s Ruskem. V červnu 1922 byla proto podepsána smlouva o zřízení zastupitelství a obě země se uznaly „de facto“. Ke sku- Návštěva ministra zahraničí Edvarda Beneše v Sovětském svazu v červnu 1935. Zleva sedí předseda rady lidových komisařů Vjačeslav Molotov, lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov, zplnomocněný vyslanec SSSR v Československu mezi lety 1934 a 1939 Sergej Alexandrovskij, Josif Stalin a Edvard Beneš.
tečnému uznání došlo až o deset let později.
Francouzi chtěli Sovětský svaz zapojit do systému kolektivní bezpečnosti proti německým expanzivním plánům a Československo je následovalo. V roce 1934 tak navázalo se SSSR oficiální diplomatické vztahy. Dohodu o vzájemné pomoci mezi
SSSR a Francií z května 1935 následovala podobná smlouva sovětsko-československá. V polovině roku 1935 Beneš navštívil Sovětský svaz a setkal se se Stalinem. Pro toho ale bylo spojenectví s ČSR podle Klimka s Kubů spíše „otvíráním okna do Evropy než výrazem snahy bránit malý středoevropský stát“.