Francie si musí počkat
Macronova vize Evropy zůstává po volbách v Německu bez odpovědi
Vneděli před půlnocí jsme se dozvěděli, že vyjednávání o koalici v Německu skončilo debaklem. Země tak směřuje k předčasným volbám nebo menšinové vládě. Pro normální evropskou zemi by to byla normální zpráva. Něco, co se stává běžně, a když ne běžně, tak alespoň čas od času. V pořádkumilovném Německu na to ale nejsou zvyklí. Mezi tamními elitami zavládla trochu panika, přestože se čistě z pohledu jejich země zase tolik neděje. Německo pořád disponuje obrovskou silou neextremistických stran a tamější ekonomika dobře šlape. Krach jednání v Německu je ale opravdu důležitý z hlediska EU, jejich dalších reforem, z perspektivy eurozóny a z pohledu Francie a francouzských zájmů.
Francouzský prezident Emmanuel Macron nejprve s představením své vize Evropy čekal na německé volby, pak ji představil na konci září jen dva dny po německých volbách v projevu na pařížské Sorbonně. Přednesl docela dlouhý seznam nápadů a přání, ale ze strany Německa se vlastně žádné konkrétní reakce nedočkal. Je to logické, čekalo se na výsledek koaličních jednání. A teď se bude čekat dál. Volby budou nejdřív na jaře, pak se bude zase sestavovat vláda a může to být komplikovanější než dnes. A pak se začne zbrojit na volby do Evropského parlamentu, což se někomu může jevit jako nedůležité, ale zrovna z hlediska evropských vizí to zásadní je.
Macronovo vítězství a posléze i Macronův projev – a před ním také zářijový projev o reformě EU z pera Jeana-Clauda Junckera – vnesly mezi část evropských elit jistý elán, jisté memento. Elán ale v rámci dalšího dlouhého čekání začne vyprchávat. Německý válec francouzsko-německého integračního motoru zatím prostě „pracovat“nebude.
Francouzský emisar v Berlíně
Vraťme se ale ještě k Macronovu projevu. S ohledem na výsledek německých voleb vyškrtal z projevu maximalistické požadavky o další integraci eurozóny, jako je společný dluhopis, společné pojištění vkladů, společný fond pro pojištění v nezaměst- nanosti a společný rozpočet v rámci procent HDP. Rozpočet pro eurozónu pouze zmínil a nerozvedl.
Nadhodil integraci systému rychlostních vlaků, společný azylový úřad, společné intervenční jednotky EU, program ve stylu studentského Erasmu pro armádu. Každý student má pobývat šest měsíců mimo svou vlast. Macron chce snížit počet evropských komisařů a polovinu europoslanců volit z panevropské kandidátky. Chce společné daně (karbonovou a daň z finančních transakcí), žádá harmonizovat základ korporátní daně a spoustu dalšího.
Čekání a ticho bylo ale přece jen především na povrchu. Před čtrnácti dny – ještě v průběhu jednání o koalici Jamajka – dorazil do Berlína francouzský emisar, respektive francouzský ministr hospodářství Bruno Le Maire s konkrétními plány, které předal německým partnerům a představil je též německému obchodnímu deníku Handelsblatt. Společnému rozpočtu eurozóny se nemá říkat rozpočet, ale „rozpočtová kapacita“, která má mít dva specifické cíle. Zaprvé je to financování toho, čemu Francouzi říkají „disruptivní technologie“, čímž se míní to, v čem dominuje Amerika – tedy biotechnologie a informační technologie. A zadruhé má tato „kapacita“fungovat i jako nárazník proti cyklickým šokům.
Eurozóna trpí podle Le Maira dvěma silnými vnějšími vlivy: je to rapidní technologický pokrok v oblasti umělé inteligence a pak je obchodně velice asertivní Čína (Čína vůbec představuje klíčový moment v Macronově představě chráněné Evropy). Dále Le Maire v Berlíně požádal o dokončení bankovní a kapitálové unie a daňovou harmonizaci. I o posílení záchranného valu eurozóny ESM a jeho transformaci v Evropský měnový fond.
Jestli Francie alespoň s něčím uspěje, nebylo ale jisté, protože němečtí liberálové z FDP, kteří měli mít v koalici Jamajka ministerstvo financí, žádnou další integraci eurozóny nechtějí. Naopak chtějí eurozónu vrátit „zpět ke kořenům“, tedy k zákazu jakékoli pomoci bankám a státům.
Paralýza Evropy
Jaké jsou vyhlídky na francouzské plány dnes? Je rozhodně obtížné činit jakékoli závěry, protože se neví, co bude. Nicméně si Macron nemůže už být jist, že bude moci spoléhat na Angelu Merkelovou jako na partnera. A když Merkelová jako partner zůstane, neví se, na jak dlouho. Šance pro Macrona mohou být ale paradoxně i větší, kdyby náhodou po příštích volbách vznikla velká koalice CDU/CSU a SPD. Sociální demokraté jsou totiž vůči francouzským plánům relativně nejvstřícnější. To by ale SPD musela posílit.
Paralýza Německa znamená v tomto ohledu paralýzu Evropy. Pokud se podaří Merkelovou portrétovat jako někoho, kdo je vinen nejen za slabý volební výsledek CDU, ale jako špatný vyjednavač i za krach koaličních jednání, může být výsledek CDU naopak ještě slabší. Nebo se naopak uchytí narativ o liberálech z FDP jako o hejscích, kteří nezodpovědně rozkopli koaliční květináč. A může pak naopak oslabit FDP. Může posílit Alternativa pro Německo nebo nikoliv. CSU může v Bavorsku prohrát volby nebo ne a podobně. Mezitím bude Francie čekat a zase čekat.