Prevít nikdy nebude advokátem
Vminulých dnech přinesla užaslá média neuvěřitelnou informaci. Zpráva hovořila o promlčení trestního stíhání dvojice advokátů – manželů Hnilicových, v roce 2012 odsouzených za řadu drobných roztomilostí, jichž se jako majitelé činžáku dopouštěli na svých nájemnících.
Dnes jsou mí drazí kolegové nevinní a na věky věků očištěni – v důsledku právních tahanic, obstrukcí, odvolání, omluv z jednání a námitek podjatosti většinou z jejich strany zastavil Městský soud v Praze trestní stíhání mých kolegů pro promlčení. O kauze během let opakovaně informovala média, pře- zkoumávala ji řada institucí a jako v mnoha podobných případech dopátrat se pravdy o tom, jak se věci udály, kdo je ďáblem a zda vůbec někdo andělem bez viny, je takřka nemožné. Hlavně o tom nepiš, slyšela jsem z mnoha stran, když jsem se před několika dny začala pídit po podrobnostech. Prý jen tu kauzu znovu rozmáznu a advokacie jako stav zase utrpí. Ale zlu je třeba se podle mě postavit.
Kvůli ochraně osobnosti nemohu psát o manželích Hnilicových, byť se mi zdá, že se halasně o své dobré jméno hlásí zejména ten, kdo by se měl někde v koutku spíše tiše stydět. Nechci ani spílat právu, jež jsme kdysi vymysleli namísto krevní msty, ale ono jako dobrý sluha a špatný pán nás přerostlo a zbytnělo ve změť klacků, jimiž dobře informovaný filuta překroutí spravedlnost v osobní prospěch. Za tento důsledek nese odpovědnost český stát, jenž za vydatného přispění evropské legislativy dopustil, aby se právo takto nepřístojně vůbec dalo zneužívat.
Kapka jedu otráví hektolitry vína
Nic není jednodušší než pustá generalizace, jíž se média, politici a bohužel i představitelé státu zhusta dopouštějí. V množině třinácti tisíc advokátů se totiž pochopitelně nějaký ten prohnilý kus občas vyskytne, podobně jako mezi řidiči kamionů, novináři nebo lékaři, kteří mimochodem ony omluvenky z jednání přece podepisují. Možná se ale málo na veřejnosti ví, že advokát nejenže nemá víc práv než obyčejný člověk, ale že je tomu přesně naopak: etický kodex a zákon o advokacii mu zakazují lhát, klamat či tvrdit cokoliv nepravdivého a vyžadují na něm poctivé, čestné a vždy slušné vystupování, nejen při práci, ale i v osobním životě.
Možná se teď běžný čtenář usmívá, protože byv sám obviněn, snad by i na slušnost rád pozapomněl, protože tato mince se v tomto světě nenosí. Některý čtenář osobně potkal nepoctivého advokáta, jenž pod fiktivní záminkou nechá odročit soudní jednání, jen aby se řízení prodloužilo a klient se díky tomu vyhnul spravedlnosti. Zajisté existují nemravní příslušníci mé profese, kteří štvou své klienty proti druhé straně, nestydatě jim i soudu lžou či převezmou zastoupení ve věci zcela jistě prohrané či dávno promlčené. I já takové znám. Každý z nás přece umí napsat nevyváženou smlouvu, která poskytne více práv jen jedné straně. Sama přece také dokážu napadnout každé, tedy i správné a spravedlivé rozhodnutí. Ale podobně jako každý kolega mám také právo říci: tohle překračuje moji hranici, takto se já chovat nebudu. Proto nezastupuji matky, které se domáhají zákazu sty- ku. Proto otcům neradím, jak odlákat od matky dítě. Každý z nás má právo říci: tohle ne! Advokát, klient, lékař, učitel, novinář i veřejnost.
Možná to za následující věty schytám ze všech stran, ale s grázlíky toho typu nechci mít nic společného a advokacii tímto způsobem prostě vykonávat odmítám. A buďte si jisti, že ani náhodou s tímto názorem nejsem osamocena. Slušný advokát totiž etické kodexy chování (a vlastně ani většinu práva) k životu nepotřebuje, zatímco grázlík se mu pomocí výmluv a obstrukce bude snažit vyhnout celoživotně. Ale copak to není stejné ve všech profesích? Vždyť kdo se nemorálně chová v práci i v životě, toho nejspíš doma nenaučili, co je slušnost a dobré vychování. A tak se opět oklikou vracím k tolik opomíjenému, leč vlastně nejdůležitějšímu činiteli: tím je výchova, rodiče a kvalitní rodina.