Hrůza v rodině

Tři ze čtyř obětí znásilnění pachatele znají a 90 procent těchto pachatelů nejsou devianti. To je asi nejotřesnější skutečnost vyplývající ze statistické analýzy rozsudků za znásilnění. K těm dochází většinou v rodinách. Je-li násilníkem nejčastěji partner, bývalý partner, nebo dokonce rodič či prarodič, pak se tuzemská rodina musí jevit jako prostředí velmi drsné.

Autorka analýzy bojuje za přísnější tresty. Ano, je to možná způsob, jak někoho odstrašit, ale klaďme si otázku, zda taková ošklivá fakta nejsou náhodou vedlejším produktem našeho velice volného pojímání rodiny. Jaký asi mají vztah ke svým bližním partneři, kteří rodinu mění několikrát za život a některé její příslušníky chtě nechtě „vyfasují“? Kdo chápe rodinu jako volný svazek bez vzájemné odpovědnosti, je pochopitelně mnohem náchylnější mít stejně cynický vztah k lidem, se kterými „nemá nic společného“.

Legitimizace rodiny jako libovolně konfigurovatelného „průchoďáku“s sebou přináší i zcyničtění všech členů takové „rodiny“. Též zdrsnění vzájemných vztahů. Tady pohrůžky vyšším trestem nepomohou.