Napravujeme válečné křivdy, hájí se stát

PRAHA Obraz Dáma s rukávníkem z let 1916 až 1917 byl dlouho nezvěstný, naposledy byl vystaven v roce 1926. V soukromé sbírce se nachází asi od třicátých let 20. století a přežil v ní jak nacistickou okupaci, tak komunistický režim, aniž by byl zabaven. Znovuobjevený obraz vyvolal zájem kunsthistoriků a padl také návrh, aby byl pro Národní galerii zakoupen. Hovořilo se o sumě 180 milionů korun. Ředitel Národní galerie Jiří Fajt ale říká, že instituce vlastní dva kvalitní Klimtovy obrazy ( Vodní zámek z roku 1909 a Pannu z roku 1913) a je to pro ni dostačující. „Stát by musel uvolnit značnou část peněz a nám chybějí jiné kapitoly z výtvarného umění,“dodává.

Nicméně proces prohlášení obrazu za kulturní památku se rozjel a dotčené orgány státní správy s tímto aktem souhlasily. Pokud by se obraz v této kategorii ocitl, pro majitele by to znamenalo výrazné omezení jeho práv – dílo pak nelze například vyvézt ze země bez souhlasu ministerstva kultury. Pak se ovšem dost překvapivě správní řízení zastavilo a prohlášení bylo zamítnuto. Majitelka si posléze obraz z Národní galerie vyzvedla a prodala pravděpodobně do zahraničí, což je její nezpochybnitelné právo.

Problém je v tom, že jiní majitelé v posledních letech takové štěstí neměli, jejich díla vývozní povolení nedostala a stát o ně pro své sbírky zájem neprojevil. Na vině je zmíněný zákon, který ministerstvo kultury uplatňuje selektivně, ba přímo svévolně, a o jeho novelizaci usilují nejenom galeristé a majitelé aukčních síní, ale i Národní galerie.

Zmírnění křivd holokaustu?

Ministerstvo však kritiku odmítá a tvrdí, že zákon není reziduem minulého režimu, ale je v souladu s evropskou legislativou, a podle té je každý členský stát oprávněn v rámci své národní legislativy chránit své kulturní dědictví. „Ne- domníváme se, že tento zákon výrazně oklešťuje práva vlastníků. Případná novelizace by se měla primárně zaměřit na otázky dovozů a tranzitů kulturních statků,“tvrdí tisková mluvčí úřadu Simona Cigánková.

Jenže anabáze s Klimtem je přímo ukázkový případ selektivního řešení. Mnohomluvné vysvětlení ministerstva kultury, v němž se rekapitulují osudy rodiny, která obraz vlastnila, zní, že neprohlášením obrazu za kulturní památku se v tomto případě napravují křivdy způsobené holokaustem.

Ministerstvo zcela vážně tvrdí, že jelikož rodina nedostala po válce zpět své továrny, nelze nyní Klimtův obraz prohlásit za kulturní památku. „Ministerstvo kultury se muselo vypořádat s tou skutečností, že se Česká republika zavázala ke zmírnění křivd, které se staly v důsledku holokaustu. Ministerstvo kultury dále vycházelo z dostupné judikatury, zejména z rozsudku 10A 16/2014Městského soudu v Praze, který se sice do- týká zrušení prohlášení věci za kulturní památku, ale z věcného hlediska principiálně determinuje problematiku zmírňování křivd způsobených v důsledku holokaustu ve vztahu k památkové ochraně uměleckých děl, a to i s odkazem na Terezínskou deklaraci,“píše Cigánková.

A pokračuje v citaci zmíněného rozsudku, který nesmyslně aplikuje na tento případ: „soud zde jednoznačně dospěl k závěru, že stát, pokud skutečně míní vážně svoji snahu odčinit majetkové křivdy způsobené holokaustem, by se měl snažit odstranit veškeré, byť pouze administrativní překážky bránící tomu, aby s takovými předměty mohlo být co možná nejsvobodněji nakládáno (v případě citovaného judikátu měl stát odstranit všechny překážky, které by znemožňovaly vývoz uměleckých děl do zahraničí, aby je vlastník, který nesl následky holokaustu, mohl skutečně a reálně užívat).“

Na závěr uzavírá, že ministerstvo kultury má za zcela jedno- značně prokázané, že současná vlastnice obrazu Dáma s rukávníkem je osobou, u které je nezbytné odčinit majetkové křivdy způsobené holokaustem.

Toto zdůvodnění se jeví účelové a uměle vyfabulované a vyrábí irelevantní okolnosti. Obraz nikdy nebyl zabaven a ve zmíněném správním řízení jde o hodnotu obrazu, ke které se měla především vyjádřit Národní galerie, ta však nebyla oslovena, o celé záležitosti rozhodovali jen úředníci.

Trest pro sběratele umění

Zákon je problematický, i když to úřad popírá. Především v tom, že stát označí předmět kulturní hodnoty za natolik významný, že musí zůstat na území republiky, ale tím jeho zájem končí. Přitom by měl v konkrétní časové lhůtě garantovat, že má o dílo zájem a chce jej vykoupit za cenu odpovídající trhu s uměním. Taková je i praxe v zahraničí.

Jak na to ministerstvo nahlíží, není známo. Odpověď na tento do- taz poskytl úřad vpravdě pythickou: „S ohledem na skutečnost, že toto dílo není kulturní památkou, nelze uplatit předkupní právo státu. Tudíž je zcela na vlastníkovi, komu věc prodá. Nicméně ministerstvo ve věci výkupu bylo v kontaktu s vlastníkem tohoto díla. S ohledem na jeho mimořádnou kvalitu by bylo velice žádoucí, kdyby mohlo být vykoupeno do státních sbírek.“Což je mimochodem opět zvláštní, protože Národní galerie, jak bylo výše zmíněno, Klimtův obraz z jasně vyargumentovaných důvodů do sbírek nevyžaduje.

Ministerstvo nechápe nebo nechce pochopit, že ukončit správní řízení o prohlášení díla kulturní památkou vysvětlením, že rodinamajitele byla obětí holokaustu, i když samotný obraz nebyl nikdy zabaven, je nesmyslné. Dovedeno ad absurdum, uplatňování zákona je vlastně trestem pro majitele, kdo nebyl pronásledován, tomu se dílo prohlásí za kulturní památku, což výrazně omezí jeho práva.