Čas zastavený v době Eduarda Basse
Je právě půl druhého koně. Hodiny visící na zdi mají místo číslic lichokopytníky. V poličkách stojí sošky klaunů – těch typických, s bílým obličejem a červeným nosem. kuchyňským stolem s rohovou lavicí běží zapnutá televize, v přilehlé kuchyňské lince se ve dřezu myje nádobí a mísa pod oknem je plná ovoce. To všechno na pár metrech čtverečních, ne v obýváku, ne v kuchyni, ale v direktorské maringotce.
PRAHA „Jsme komedianti, já se za to nikdy nestyděl,“prohlašuje Hynek Navrátil, ředitel Cirkusu Humberto, který se usadil naproti pražské Thomayerově nemocnici. „Kočujeme, jsme poslední kočovná sorta, jsme svobodní lidé. Cikáni taky kočovali, ale zakázali jim to, jinak by kočovali dodnes. Ve Francii nebo Německu to má tradici pořád. Jen kočují s posledními typy mercedesů a karavanů,“dodává.
V direktorské maringotce s koňskými hodinami je rušno. Tu se zastaví na kousek řeči budoucí snacha, chvíli po ní první, potom i druhý Navrátilův syn. Pokračovatelé rodu. Starší syn dělá drezuru, druhý je artista. Mimoto jsou ale všichni také stavěči, řidiči či vykonavatelé práce všeho druhu. V deštivém odpoledni právě jeden z Navrátilových synů seřizuje v manéži světla. Ananas stojící v direktorské maringotce vedle mísy s ovocem jako by sem přesně zapadal. Kdysi byl pro lidi v Česku vzácný. Stejně jako cirkus.
Několik mercedesů zastavilo i na pražské Letenské pláni. Stan tady rozbil jeden z největších cirkusů u nás, Národní cirkus Originál Berousek. Za pár dní sezona končí, stany se zase složí a cirkus odjede. V únoru vše začne nanovo. Zas a znova, rozkládat, skládat, z města, do města. „Spousta lidí si řekne, že to je šílené. Je to šílené, ale nás to baví. Je to náš životní styl, poslání, děláme to s láskou. V Praze stojíme pět šest týdnů na jednom místě a užmi to cestování chybí,“říká Jiří Berousek mladší. Pod cirkusovým šapitó se právě dolaďují maličkosti, aby se v půl šesté rozsvítila světla a vše vypuklo. Berousek mladší patří k sedmé generaci rodu Berousků. Ředitelování cirkusu přebral po svém otci Jiřím Berouskovi před šesti lety.
Slavná značka z aukce
Je to vlastně zvláštní. V době, kdy lidé nespustí oči z displejů mobilních telefonů, od města k městu každý rok vyráží lidé v maringotkách a staví cirkusové stany. V nich pak večer co večer vystupují klauni, až k vrcholu šplhají artisti a v kruhu cválají bělouši. Berousek i Navrátil říkají, že i v cirkusu se doba posunula. Artisti podávají čím dál neuvěřitelnější výkony a ani v listopadu se pod šapitó lidé netřesou zimou. Jsou vytápěné.
„Cirkus je loterie. Stane se, že se trefíme do špatného termínu, kdy mají lidé před výplatami. Nebo přijedeme do města, kde před námi hostoval nějaký jiný cirkus dvakrát. Kdybychom neměli příjmy i odjinud, třeba z točení reklamních spotů, a neměli nemovitosti, které pronajímáme, přežívali bychom horko těžko,“líčí Berousek. „Žádného velkého cirkusového boháče jsem neviděl. Alespoň ne u nás,“tvrdí také Navrátil.
Navrátil je pátá generace cirkusové rodiny. K názvu proslavenému románem Eduarda Basse a českým seriálem přišli po revoluci, v aukci, když se zrušily Státní cirkusy. „Začal se rozprodávat maje- tek, mezi tím i název Cirkus Humberto. Do aukce se mohl přihlásit jen ten, kdo splácel to, co si vzal. V tom byl zakopaný pes. My jediní jsme spláceli. Koupili jsme to za vyvolávací cenu. Koupili jsme to, aby to jméno nikdo nezneužíval. Kolegové říkají, že se nám daří jenom kvůli němu. Kdyby to stačilo, mohl bych si dát na maringotky větší písmena,“říká Navrátil.
26 ze 30 nemá úroveň
Oba ředitelé se shodují v jednom: cirkusů je v Česku příliš. V malém státě ve střední Evropě jich funguje kolem třiceti. Z toho dvacet šest je podle nich nekvalitních. A právě ty přispívají k negativnímu obrazu celého byznysu. Především u ochránců zvířat. Skupiny, které chodí ke stanům po Česku protesto- vat, popisují až překvapivě podobně. „Jsou zfetovaní, mají kroužky v nose a zapáchají. Kdysi přes den postávali a protestovali u Temelína. Večer se přesunuli před cirkus,“popisuje Navrátil. „Většinou přijdou, stojí před cirkusem a rozdávají letáčky. Lidé na to už nereagují. Když vidí, jací lidé tam stojí. Jsou neučesaní, páchnou, a ještě přijdou v kožených botách nebo bundách,“přidává Berousek.
Právě kvůli zacházení se zvířaty se cirkusy stávají předmětem kritiky nejčastěji. V některých zahraničních zemích jejich účinkování zakázali. Muži z obou cirkusových rodů dodávají, že v leckterých ale zákaz netrval dlouho a už je zase zrušený. „Já jsem s bráchou vyučený chovatel cizokrajných zvířat. Jsem u nich od svých pěti let. Zvířata učíme třeba deset věcí a použijeme ve finále tři, protože každé zvíře je jiné. Je to jako u lidí. Někdo má rád tělocvik, někdo fyziku. Když s těmi zvířaty pracujete, zjistíte, co je baví. Na sílu zvíře nikdo nikdy nic nenaučil. A když jo, tak je to v manéži vidět,“tvrdí Navrátil. Berousek jezdí na černý kontinent na školení afrických zvířat.
Ne vždy ale končí rozmíšky nad osudem němých tváří rozdáváním propagačních materiálů. Sem tam se stane, že někdo vypustí zvířata ven. Berouskům se takhle u Berouna utopila zebra. Jindy aktivisté posprejují auta nebo propíchají pneumatiky. „Moji kluci už jsou velcí, ale vžijte se do toho, že máte pětileté dítě a běhá vám tady blázen s kanystrem benzinu a vykřikuje, že to podpálí,“kroutí hlavou Navrátil.
O zvířatech se v cirkusových maringotkách mluví jako o členech rodiny. Oba ředitele spojuje ještě jedna věc. Všechna zdraví jménem, některá hubičkují. Ostatně dostat se do rodiny je pro medvěda snazší než pro obyčejného smrtelníka, který nepochází z komediantského světa. Vjednadvacátém století u cirkusů pořád funguje něco, co by se dalo nazvat sňatkovou politikou.
„Berou se většinou lidé z branže. Jeden z důvodů je i to, že jsou na ten život zvyklí. Lidé zvenku nevydrží naše tempo a styl života. Nevydrží všechno to stěhování, že musí každou chvíli zabalit televizi, rádio, zapakovat sklo. Když to neudělají, zjistí, že se třeba druhý den nemají z čeho najíst. Pak celý den prší jako dneska a jsou půl dne bez elektřiny, neteče voda, protože nás ještě nepřipojili. Nám to nepřijde. Tak to prostě je. Až bude elektřina, bude. My víme, že bude,“popisuje Navrátil. „Někdy, a já to nepreferuju, si bere artista artistku a už vzadu v hlavě kalkuluje se společným vystoupením. Rodiče z toho většinou nejsou nadšeni, protože jim dítě z programu naopak vypadne,“dodává.
Berou se většinou lidé z branže. Jeden z důvodů je i to, že jsou na ten život zvyklí. Lidé zvenku nevydrží naše tempo ani styl života.
Chrapouni už jsou tu
Podobně jako si Helena Berwitzová brala pod cirkusovým stanem Václava Karase ve známém seriálu, i dnes se v manéži odehrávají svatby i křtiny, na kterých se scházejí klidně i stovky lidí. „Není to ani tak o tom, že se ti lidé berou, ale že se sejdou, protože pak se třeba dalších pět let neuvidí. Není to o tom, udělat něco velkolepého, i když je fakt, že někteří kolegové komedianti to přehánějí a mají svatby, na kterých se sejde tisíc lidí,“vypráví dál ředitel Cirkusu Humberto. Všichni z jeho rodiny jsou u cirkusu a nedávno spočítal, že jenom rodinní příslušníci by sestavili šestihodinové představení.
Zatímco Navrátilovi synové už Ředitel cirkusu Humberto Hynek Navrátil. Sezonu zakončují cirkusy tradičně na podzim v Praze.
plnohodnotně pokračují v rodinné tradici, u Berousků je to s pokračováním tradice v osmé generaci zatím nejasné. Berousek mladší má tři dcery, nejstarší je dvanáct. Jestli u cirkusu zůstanou, ale zatím jejich otec netuší. „To je jenom na nich. Můžu je k něčemu vést, ale nemusí se jim to líbit. Můžu jim pomoci a říct jim o té práci všechno, ale pokud se rozhodnou, že budou dělat něco jiného, budu to respektovat, ale těžko jim s tím pomůžu, protože o tom nic nevím. Tu pomoc budou muset hledat jinde,“říká smířlivě Berousek. A nemrzelo by ho, kdyby jeho děti tradici přerušily? „Mrzelo, ale může mě to mrzet měsíc a pak to musí přejít. Nemůžu přece nikoho nutit, aby dě-
lal něco, co ho nebude bavit, aby byl pak celý život nešťastný.“
Na Letenské pláni už se setmělo. V dáli se rozsvítil Pražský hrad a také cirkusový stan. Před brankou postávají chrapouni. Tak říkají komedianti lidem zvenku. Vzduchem se line vůně popcornu. Už za chvíli ho začne prodávat jeden z účinkujících Originálu Berousek v papírových sáčcích. Uvnitř se mísí s vůní cukrové vaty. Kolem sedaček pobíhá muž v červeném fraku a řádně naleštěných lakovkách. Jiří Berousek starší, proslavený po celém světě svou medvědí show. A než přiběhne do manéže klaun, prodává ještě v publiku svítící hračky. Děti drží malé nafukovací koníky. Člověk jako by cestoval v čase. Do současnosti ho vrátí až hudba, která přece jen svědčí o tom, že teleport ještě nikdo nevynalezl. Namísto živého orchestru k představení hraje hudba z reproduktoru, koně cválají na melodie z Disneyho filmu Ledové království, papoušci řvou do not Pirátů z Karibiku a zazní i Viva la Vida od Coldplay.
„Jééééé,“zakřičí pětiletý kluk, když vstoupí do tlumených světel cirkusového stanu a rozběhne se hlava nehlava ze schůdků směrem k manéži. Musí si najít to nejlepší místo, aby pak pořádně zblízka viděl drezuru strakatých oslíků i papoušky v miniaturních plážových lehátkách. Nebo medvěda, jak jezdí na koloběžce.