Za city jsem zatáhla oponu
Hlavní postavě Frotové komplikuje život bývalá milenka jejího otce v podání Catherine Deneuveové. Spolupráci s ní si herečka pochvaluje a také říká, že při porodech, které jsou ve filmu skutečné, musela své osobní emoce odložit.
LN Za Marguerite, která měla premiéru před dvěma lety, jste si odnesla Césara v kategorii nejlepší herečka. Změnilo se tím pro vás něco?
Nijak zvlášť, prostě jdu dál po své cestě. Všechno, co jsem dělala předtím, pokračovalo, hrála jsem v divadle a žila – na venkově, v Paříži. Něco jsem natočila pro televizi a pak přišel další film Polibek od Beatrice. Marguerite ale byla opravdu zvláštní práce, jednak to byl kostýmní film, což je vždy vzrušující, a potom bylo nesmírně motivující ztvárnit ženu, žijící mimo realitu a zoufale toužící po lásce.
LN Ve filmu zpíváte falešně, ale je to velmi propracovaný výkon. Bylo těžké se to naučit?
Ne, prostě jsem se to naučila, bylo to zábavné. Ale zpívat operní árie, i falešně, to byla docela fuška. To není jako jen tak zazpívat písničku.
LN Vaše koloratury sice vypadaly, jako když slepice kvoká, ale bez techniky by to asi nešlo.
Tak ty jsem zrovna já nezpívala, tyto části za mě nazpívala operní zpěvačka a pak se všechno zmixovalo. Při natáčení jsem ale vždycky zpívala já, ale pak se ukázalo, že je to třeba různě upravit.
LN V Polibku od Beatrice byla vaší partnerkou Catherine Deneuveová. Rozuměly jste si?
Velmi dobře. Je dost rezervovaná, ale prostá, pravdivá a na nic si nehraje. Má smysl pro humor a šlo nám to spolu dobře. Je naprosto soustředěná, všechny síly věnuje své práci a dokáže se hladce dostat pod povrch postavy i příběhu.
LN Ve filmu jsou opakovaně scény, kdy jako porodní asistentka pomáháte na svět dětem, působí to velmi autenticky. Byly to skutečné porody? Neměla jste strach?
Měla jsem strach předtím, když jsem si to představovala. Pak už ne. Opravdická porodní asistentka stála těsně vedle mě, kamera snímala jen mě, ona mezitím rodila, děťátko mi hned předala a já ho dala matce. Šlo to jak po másle.
LN Takové emotivní situace se dotknou každého. Vy jste měla působit jako profesionálka. Jak se vám to podařilo?
Moje profese je to zahrát. Samozřejmě že jsem to prožívala, ale musela jsem vlastní emoce někam odložit. Tak to prostě je. Když jsem hrála prvotřídní kuchařku, také jsem se jí musela stát bez ohledu na to, jestli umím vařit, nebo ne. No a tady jsem byla velkolepá a zkušená porodní bába.
LN Polibek od Beatrice je v podstatě film o životě a smrti. Zažila jste při natáčení situaci, která vás dojala?
Já jsem si skutečně za svými city zatáhla oponu. Ale mám krásné vzpomínky, které přetrvají z každé takové práce. LN Jste typ herce, který má potřebu skrýt se za roli?
Ani ne, nevím, to je těžká otázka. Záleží na žánru. Vím, co máte na mysli. Říká se, že třeba Jean Gabin hrál sám sebe, ale také to není až tak pravda. A naopak jiný slavný herec Louis Jouvet prý nikdy nehrál stejně a já jsem asi přece jenom blíž Jouvetovi. Mám ráda protiúkoly, ráda zkouším nejrůznější polohy a jistě že do rolí dodávám hodně ze sebe.
LN Od počátku své kariéry jste se hodně věnovala divadlu. K čemu inklinujete nejvíc?
Jedna z mých nejoblíbenějších rolí byla Winnie ve Šťastných dnech od Samuela Becketta. To je pro herečku skvělá příležitost. Ta role mi hodně dala, posunula mě. A také mě trápila, kladla mi otázky. Je to role, která provokuje hercovu fantazii, když uvážíte, že hrdinka je do půl těla zahrabaná do písku a má dost omezený pohyb. V minulém roce jsem si ale zahrála v něčem naprosto odlišném, v bulvární komedii Pierra Barilléa Kaktusový květ a taky mě to ohromně bavilo. To je čistá zábava, ale má ohromný esprit a eleganci.
LN Hrála jste divadlo, ale ve filmu jste se prosadila v podstatě docela pozdě. Na čem to závisí?
Není to žádný zázrak, asi je třeba mít nějaké to štěstí. A zase se to odvíjí od míry talentu a také to leckdy závisí na tom, co se režisérovi honí hlavou a jakého herce k tomu potřebuje. A jestliže mám raději divadlo, tak proto, že je čisté. Herec je v něm svým pánem, ať je sám, anebo s partnerem. Film, to je dnes samá technika a té se herec musí podřídit: kamera, která vám vleze úplně všude, nelichotivé světlo, zvukové efekty. Po filmu jsem toužila jako začínající herečka, pak jsem ale propadla divadlu.
LN Jak se dá přežít období, kdy natáčíte a hrajete v divadle?
Tím, že myslíte na prázdniny a ty si také hned, jak to jde, uděláte. Já teď o Vánocích pojedu na Korsiku a strávím tam i konec roku a moc se na to těším.
LN Takže vás nával práce nestresuje?
A víte, že ne? Já se prostě dokážu odpojit. Když mám volno, umím si to užít, jsem se svojí dcerou. Už je dospělá, ale je to pořád moje holčička, adoptovala jsem ji jako miminko. Naštěstí nechce být herečka a studuje práva a antropologii. No a také se věnuju malování. To je moje velká láska a o výtvarné umění se zajímám odjakživa. Teď mě nadchla výstava Davida Hockneyho v Centre Pompideau, miluju jeho barevnost, jeho jedinečný styl, lehkost. A ještě něco – vždy jsem hodně četla a čtu pořád. LN Znáte české spisovatele?
No jistě, Milana Kunderu, v jeho knihách jsem vmladších letech doslova ležela. Ale teď už ho nečtu. Sleduju mladé francouzské autory, je jich tolik. Mám třeba moc ráda Delphine de Vigan, její román Podle skutečného příběhu mě úplně pohltil, také má už filmovou podobu.
LN V Praze nejste poprvé, točila jste tu Marguerite. Měla jste čas tu něco vidět a poznat?
Skoro ne, točili jsme ještě na zámku ve Slapech. Jenže jsem pracovala šestnáct hodin denně, ráno nás odvezli a večer přivezli, padla jsem do postele a druhý den zase, volna bylo hodně málo. Když jsem se třeba v neděli utrhla, šla jsem na takový zalesněný kopec, co tu máte, abych si odpočinula a vyčistila si hlavu od filmu. No a pak jsem také chodila s přáteli do restaurace.
LN Tak to byl asi Petřín. Teď si můžete Prahu prohlédnout, ne?
To sotva, dneska večer uvedu film a zítra letím zpět, to jsou povinnosti, které souvisejí s mojí profesí, s tím se nedá nic dělat. Pořád nemám čas.
LN Vždycky jste chtěla být herečkou?
Od určité doby jsem se chtěla věnovat nějakému uměleckému oboru. Zpěvu, malování, jak jsem říkala. Jako malá holka jsem ale toužila studovat geologii, táta byl inženýr. Pak jsem se ovšem začala bouřit a nechtěla trávit léta na studiích. Lásku k divadlu mi asi předala babička, takže jsem nakonec šla na konzervatoř. A už v šestnácti letech jsem hrála v pětidílném televizním seriálu Kouzla léta, který byl hodně populární. Hrála jsem dceru Mariny Vladyové, do které je hlavní hrdina, dospívající chlapec, zamilovaný. A po konzervatoři jsem hrála výlučně divadlo. První důležitou filmovou roli jsem dostala až v polovině devadesátých let.
LN A stále vás baví hrát?
Baví, i když bývám unavená. Byly časy, kdy jsem byla ochotná dělat všechno, byla jsem schopná přizpůsobit se, jen abych hrála. Pak jsem najednou začala mít pocit, že v tom, co dělám, musím najít sebe sama a cítit nějaký smysl všeho. A tak si vybírám a zvažuji, i když si tím komplikuju život.
Film Polibek od Beatrice, který je na programu Festivalu francouzského filmu, přijela do Prahy uvést francouzská herečka Catherine Frotová. Ztvárnila rezervovanou porodní bábu, které vstoupí do života smršť emocí.