Humr jako symbol konformity?

VČeském Těšíně se v první polovině listopadu konal tradiční Festival divadel Moravy a Slezska, v pořadí již sedmnáctý. Okrsek je ovšem tolerantně rozšířen o soubory zahraniční, letos přijela divadla ze slovenského Martina i polského Plocku. Úroveň přehlídky se vyznačovala standardní solidností, vždyť jednotlivé inscenace byly často divácky prověřené už déle než roční existencí.

Nejčerstvějším účastníkem festivalu se stala Večeře Slezského divadla v Opavě. Režisér Petr Štindl tu nastudoval černou komedii věhlasné britské dramatičky Moiry Buffini. S jejími duchaplnými hrami se čeští diváci mohli setkat již „u Bezručů“v Ostravě ( Jordan) a v Klicperově divadle Hradec Králové ( Král je panna). Večeře z roku 2002 je patrně autorčiným kusem nejúspěšnějším. Hrála se v londýnském National Theatre, později se přesunula na West End a byla nominována na Olivier Award jako komedie roku.

Všechny tyto doporučující informace mě však nemohou zbavit dojmu, že jde o text překombinovaný. Paige (Hana Vaňková) uspořádá večeři na počest svého muže Larse (Martin Valouch). Ten jako populární spisovatel vydal jakousi pseudofilozofickou slátaninu. Na večeři mají dorazit dva páry, malířka Wynne (Sabina Muchová) se ovšem stala čerstvě singlem, neboť jejího partnera rozzlobily jeho vlastní genitálie, zpodobněné umělkyní a prezentované na avantgardní výstavě. V plné sestavě ovšem přibude dvojice sestávající z vědce Hala (Michal Stalmach) a jeho čerstvé „polovice“, poněkud ordinérní hlasatelky Sian (Tereza Bartošová).

Modelovost situace vhodně podpoří hustá mlha, takže k sídlu zbohatlíků se nelze snadno dostat (ostatně i hosté se kvůli povětrnostním podmínkám opozdili). Paige najala přes internet číšníka, servírujícího v její režii obskurní potraviny, buď nepoživatelné, nebo takové, které jsou útokem na vkus i etiku pojídajících. Humra jako hlavní chod si totiž mohou připravit sami tak, že ho ještě živého vhodí do vroucí vody, anebo mu dají šanci pro další existenci, k čemuž může posloužit bazén na zahradě.

Volná židle, přichystaná původně pro partnera výstřední malířky, prázdná dlouho nezůstane. Zhruba v třetině hry zazvoní podezřelý mladík Mike (Daniel Volný), razantně bezprostřední (první reakce na známou tvář z obrazovky: Ty vole! Jste to vy?). Zprvu tvrdí, že se svým náklaďákem narazil v mlze do festovních vrat zahrady a chce si jenom zavolat odtahovou službu, zůstane však na večeři a později sdělí, že vykradl vedlejší vilu a potřebuje s lupem odjet. Všechno je ovšem jinak. Hra se poněkud kostrbatě klikatí k překvapivé a hodně černé pointě.

Seznamujeme se s podložím bývalých, současných a možná i budoucích vztahů, které mikroklimatem bizarní hostiny probleskují. Postavy svým psychologickým striptýzem mohou připomenout některé slavné dramatické opusy, kupříkladu Albeeho Kdo se bojí VirginieWoolfové. I když je Večeře protkávána dalšími a dalšími vtipnými obraty v rozmluvách, fabule působí nastavovaně. Nedávám to za vinu inscenátorům, Petr Štindl vytvořil přehledné „bojiště“charakterů, ve finále možná trochu zbytečně zpomalil tempo. Herci svoje party zvládli solidně, byť jejich figury občas vyhlížejí jako rafinovaný autorčin konstrukt. Nejlépe si vedl Daniel Volný v partu oprsklého vetřelce Mikea, měl však trochu snazší pozici, neboť jím ztvárněný mladík nijak nekutá ve svém nitru.

Moira Buffini: Večeře

Autor je divadelní kritik