Pravidla rošťárny
Členové parlamentu rozdávali prezidentské nominace. V rozporu s pravidly i praxí
Příznačným rysem české politiky je, že se omezující pravidla dlouho tiše ignorují, potom hlasitě karikují, a nakonec se na ně prostě rezignuje. A když už to celé moc bije do očí, vymyslí se pravidla jiná. A to jen proto, aby se, kdykoliv to bude potřeba, opět porušila.
Před lety se v reakci na ostudné triky při parlamentní volbě prezidenta sněmovna utekla k volbě přímé. Již ty první přímé volby ovšem ukázaly, že jsme nikam a ničemu neutekli. Přáli jsme si čisté volby a transparentní financování kampaně a dostali jsme špinavou kampaň a zapírané náklady na kampaň vítěze.
Tentokrát se rozhodla blíže neurčená politická parta, že spolu s ministerstvem vnitra otestuje paměť veřejnosti. Jen tak mimochodem se totiž změnil výklad zákona (o volbě prezidenta) v zásadní otázce: jak vzniká parlamentní nominace kandidátů. A co platilo minule, náhle už neplatí.
Eskamotáž ministerstva vnitra
Jak známo, krom občana, jehož nominaci musí podpořit nejméně padesát tisíc dalších, jsou oprávněni nominovat kandidáta i poslanci či senátoři; ti první v počtu nejméně dvaceti, ti druzí v počtu alespoň deseti. Počet byl konstruován s ohledem na korelaci mezi počty hlasů potřebných na mandát poslance a senátora. Samozřejmě přibližně, protože jinak to ani nejde. Má to hodně co dělat s principem reprezentativnosti a legitimity volby.
Logicky tedy při minulé volbě platilo, že každý z privilegovaných občanů, poslanců či senátorů má k dispozici pouze jednu nominaci prezidentského kandidáta; neboť i ona skupina nominujících může nominovat pouze jednou. Právě tak tehdy nikým nezpochybněnou praxi formulovalo ministerstvo vnitra v roce 2013.
Nyní stejné ministerstvo vnitra zaujalo názor zcela opačný a vyzvalo členy parlamentu k nominačnímu šílenství a současně devalvaci prezidentské kandidatury. Pozoruhodné je, že někteří kandidáti i senátoři tento názorový obrat zřejmě očekávali nebo je aspoň nepřekvapil. A po své – první a jediné regulérní – nominaci počali rozdávat další; na poslední chvíli.
Rovné právo občanů na straně jedné a členů parlamentu na straně druhé na účast na správě věcí veřejných se tím poněkud znerovnilo. Původní schéma, kdy jedna nominace se rovná 1 (občan) plus 50 000 versus 1 senátor plus 9 kolegů (či poslanec plus 19 dalších), se změnilo v libovolný počet nominací pro členy parlamentu. Číslo možných kombinací, tedy i prezidentských nominací, je tak vysoké, že převyšuje počet obyvatel planety.
Mohu mít soukromě velmi rezervovaný postoj ke kandidátům, jež vynaložili úsilí na získání desítek tisíc podporovatelů. Faktem ale je, že osvědčili vážnost svého rozhodnutí i svou seriózní podporu. Mají jim nyní konkurovat narychlo stvoření zachránci republiky s nejasným financováním a podporou velkých korporací? A neříkejte mi nic o transparentních účtech. Sám fakt, že se sníží k protiústavní karikatuře pravidel, tyto kandidáty podle mého názoru diskvalifikuje pro funkci, na niž chtějí kandidovat.
Ústavní i Nejvyšší správní soud se mohou ujudikovat, že podmínkou rovné politické soutěže je respektování předem stanovených pravidel. V dnešní situaci si určitá skupina politických exponentů stanovila vlastní pravidla a veřejnost s nimi seznámila, až když bylo pozdě, aby se kdokoli jiný přizpůsobil.
A kdysi opoziční smlouvy schopná sociální demokracie udělala příznačnou tečku, když jí vedené ministerstvo vnitra tuhle eskamotáž umožnilo. Pohlídat tohoto povedeného hlídače volebních pravidel už může jen soud.