Kdo se bojí Jana Želivského
Jednoho rána nese paní Müllerová Švejkovi snídani a hlásí: Tak nám odsunuli Jana! A kerýho, ptá se Švejk. Já jich znám plno, taky toho z Kojčic, syna drogisty. Šikovnej byl ten ze Želivi, co vyčistil radnici. Ale ten to schytal a je už dávno mrtvej.
Již jako student jsem si v Praze všímal Jana Želivského před Novoměstskou radnicí. Nejen jako předmětu mých studií, nýbrž i proto, že jeho bota byla hojně oleštěna dotyky ať už pověrčivých občanů, nebo nahodilých turistů. Až po převratu jsem si všiml, že mi tam ten kněz schází. Měla snad probíhat rekonstrukce okolí radnice, jak jsem zaslechl. Nicméně prodleva trvala přes desetiletí, a zmíněný Jan nikde. Zprvu jsem se toho nedopátral a byla to chyba, nikdo o tom nic údajně nevěděl. Až nyní mne přivedl na stopu Neviditelný pes.
Želivský zmizel bez vysvětlení, potichu, jakoby nic. Pražský magistrát sochu akademické sochařky Jaroslavy Lukešové daroval obci Želiv. Je nepochybně v pořádku, pokud se obec Želiv hlásí k osobnosti úsvitu české reformace, která je s ní coby rodištěm spojena. Zdá se však, že vedení hlavního města Jan Želivský vadí ideologicky. Po šesti stech letech se ho bojí.
Jistě nepřejeme dávným pražským konšelům nic zlého, stejně jako těm dnešním. Natož vyhození z oken radni- ce. Každá válka, ať už regulérní, občanská, nebo intervenční je hnusná. Její násilí semele účastníky na obou stranách. V bandu lupičů a žhářů se snadno změní i organizované armády, podobně jako třeba domobrana nebo rozhořčený dav.
Je bezútěšný chaos války a snaha přebíjet se ve skutcích vraždění, znásilňování a žhářství. K hrůzným událostem docházelo po dlouhá léta z obou zapojených stran, včetně topení a upalování i civilních osob.
Chléb a víno, ale taky bonmoty
Jak tomu ve vzedmutých letech 15. století vlastně bylo? Krvavé ruce měli už dříve i pražští radní. Rada Starého Města pražského dala popravit tři mládence, kteří, podníceni Janem Husem, se protivili prodávání odpustků, kona- nému pro válečné účely. Rozjitřenou situaci v Praze určitě následně neuklidnila násilná smrt betlémského kazatele ani příští rok jeho souputníka Jeronýma Pražského.
K sudu střelného prachu byla posléze přidána roznětka. Převrat na Novoměstské radnici byl uskutečněn úkladem královým pouhé tři týdny před defenestrací. Předchozí, převážně husitští radní byli královým vlivem vyměněni za protivníky „husitů“, a to právě 6. července 1419 (ve výroční den Husovy smrti!). Nikoli náhodou byl rozhořčený zástup k útoku na radnici veden netoliko knězem Želivským, nýbrž i Janem Žižkou.
Václava IV. poté trefil šlak a jen po tři čtvrtě roce vpadl do Čech jeho bratr Zikmund s křížovou výpravou. V krátké době Praha, ve spojenectví s Tábo- rem (Žižkou), intervenční armádu porazila. Připomeňme, že Želivský byl jedním z prvních, kteří v Praze podávali lidu při bohoslužbách chléb i víno. Na odlehčení pak připomeňme, že zlidověl jeho bonmot k výkladu Apokalypsy, v němž připodobnil krále Václava k ryšavému draku o sedmi hlavách se sedmi korunami...
V sérii Janů – Nepomucký, Hus, Žižka, Komenský, Masaryk, Palach – by se dal sledovat také osud jejich soch. Jmenují se po nich ulice (v Praze 3, na Žižkově, ji má i Želivský) či náměstí, mají své památníky. Krvavou daní protekla krev Želivského a s ním popravených devíti měšťanů pod vraty Novoměstské radnice. Socha Jana Želivského tedy na toto místo jednoznačně patří. A novoměstští konšelé nechť se veřejnosti za odsun kněze Jana omluví.