Americký právnický olymp stojí na rozcestí
chází k zásadnímu porušování demokratických pravidel hry. Dnes již devět jmenovaných soudců totiž často dle svých osobních preferencí činí pro americkou společnost hodnotové volby, jež by přece z principu dělby moci měla náležet jen a jen voleným zákonodárcům. Skutečně, proč se vlastně před rozhodováním Nejvyššího soudu USA v klíčových záležitostech konají před jeho budovou demonstrace? Není to absurdní, když zde jen mají nestranní právníci a nepolitičtí odborníci posoudit ústavnost dané záležitosti?
Hovoří se tak otevřeně o soudcovském aktivismu ústícím až do soudcovské legislativy, z hlediska dělby moci zcela nepřípustné. Celou situaci neulehčuje ani stáří americké federální ústavy. Ta je sice pro tento aspekt mimořádně ctěna až do pozice jakéhosi klíčového „sekulárního totemu“celé americké společnosti, na straně druhé ale logicky nemohla v době svého vzniku předvídat společenský vývoj o více než dvě století později.
Spor je tak zejména o to, zda soudci vůbec mohou být zcela nestrannými a úzce právně odbornými arbitry americké ústavnosti, nebo zda se mohou – při vědomí výše uvedeného rizika – podílet na dalším formování „živé ústavy“? A proč by nemohli, ptají se mnozí. Proč by měli mrtví vládnout živým? Protože pokud ústava výslovně nehovoří, tak potom je takový přístup nelegitimní, odpovídají mnozí. Jediný legitimní přístup ke změně ústavy totiž není výklad, který nemá oporu v ústavním textu, ale doplnění tohoto textu zdlouhavou a nesnadnou cestou přijetí ústavního dodat- ku. Slovy slavného ústavního experta Roberta Borka – tam, kde ústava výslovně nehovoří, jsme vydáni na milost a nemilost legislativním většinám.
Rozhodnout může jediný hlas
Ukazuje se, že vůbec není lhostejné, kdo konkrétně na Nejvyšším soudu USA zasedne a jaká jsou jeho nejen odborná právní stanoviska. Bude to liberál (a tudíž svou stranickou orientací demokrat) spíše metodicky vyznávající koncept „živé ústavy“, nebo konzervativec (a tedy republikán) adorující původní smysl ústavního textu? V minulosti se přitom brala do úvahy i snaha o zohlednění dalších faktorů – například snaha o zachování takzvaného židovského či katolického místa na sou- du a později samozřejmě i nezbytnost zastoupení žen a příslušníků rasových menšin.
O tom, kdo pak konkrétně na soudu doživotně zasedne, rozhoduje americký prezident se souhlasem Senátu. Nepřekvapí, že obvykle se „ctí barvy“– demokrat jmenuje liberály, republikán konzervativce. Přesto existuje i „mýtus o překvapeném prezidentovi“. V historii lze doložit příklady, kdy jím prosazený kandidát nakonec v posuzovaných případech hlasoval proti očekávání a zájmům hlavy exekutivy.
To se připisuje hlavně tomu, že každý nový člen přichází dnes na soud samostatně (po úmrtí či rezignaci předchozího člena) a stávající soud jej postupně „absorbuje“do kontextu svého dosavadní- ho rozhodování. Více než závazek k prezidentovi tak již brzy váží loajalita k profesní odborné pověsti soudu. Někteří noví soudci jsou navíc tak silné a výrazné osobnosti s nezaměnitelnými názory, že se prezident ani nemůže příliš divit, pokud nerozhodují podle předem očekávané linie.
Harvardský profesor Laurence H. Tribe, přední znalec amerického ústavního práva, již v polovině 80. let sepsal knihu God Save this Honorable Court. V ní se věnuje konkrétním personálním obměnám Nejvyššího soudu USA vminulosti a dopadu těchto změn na vývoj země. Tribe tyto obměny rozhodně nepodceňuje a zvlášť zajímavá je kapitola věnována nejtěsněji myslitelným rozhodnutím soudu 5 ku 4. Na nich ukazuje, jak zásadní rozdíl může pro vývoj celých Spojených států znamenat, pokud je na soudu přítomno jen o jednoho soudce určité vyhraněné orientace více. Nesmíme ale ani zapomínat, že někteří soudci často představovali v minulosti „proměnlivý střed soudu“a hlasovali v jednotlivých případech střídavě dle svého konkrétního uvážení buď s jeho liberální, či konzervativní částí.
Obdobou olympských bohů je v USA devět členů tamního Nejvyššího soudu. Jmenování nových „vyvolených“bývá sledováno i ve vzdálených zemích, neboť složení soudu může zásadně ovlivnit politické směřování této světové velmoci.
Šance pro Donalda Trumpa
Ostatně právě proto jsou v současnosti možné personální změny na Nejvyšším soudu USA tak bedlivě sledovány. Po letošním nástupu Neila Gorsuche již v době administrativy prezidenta Trumpa se totiž vzhledem k věku dvou liberálních ikon soudu – čtyřiaosmdesátileté Ruth Bader Ginsburgové a o pět let mladšího Stephena Breyera – nabízí úvaha, že v případě jejich úmrtí či odchodu do důchodu by došlo k posílení stávající těsné, a proto i ne vždy zcela jisté, konzervativní většiny.
Poté by totiž mohl být útok na liberální tvář Spojených států veden s daleko větší razancí. Její stěžejní rysy významně formuloval ještě proslulý „Warrenův soud“(1953–1969) a nepopřely je ani následující konzervativněji orientované soudy Burgerův (v letech 1969 až 1986), Rehnquistův (v letech 1986 až 2005) a současný Robertsův (od roku 2005).
Obstát by tudíž nemuselo ani tolik diskutované rozhodnutí Roe v. Wade z roku 1973, které zajišťuje americkým ženám v rámci práva na soukromí (v ústavě ovšem nikde výslovně zmiňované „right to privacy“) i možnost předčasného ukončení těhotenství.