Tribun lidu, který se nechal unést
kde oznámili vznik státu jásajícímu lidu.
Odpoledne pak Soukup prosadil u generála Zanantoniho stažení maďarských vojáků z centra Prahy. Tím byl zažehnán potenciální konflikt mezi slavícími davy a vojskem, které zůstávalo loajální monarchii. Citově na Soukupa nejvíce zapůsobilo převzetí císařských komnat na Pražském hradě. „Tam, kde kdysi vládl císař ze svrchované milosti boží, tam nyní zasedne syn panského kočího ze svrchované vůle národa,“vzpomínal na své tehdejší pohnutí. Panským kočím byl nejen Masarykův, ale i Soukupův otec.
Každá křivda mě pobuřovala
František Soukup se narodil v Kamenné Lhotě u Uhlířských Janovic, ale rodina se často stěhovala, takže za místo svého dětství považoval nedaleké Zbraslavice. Jeho otec byl vysloužilý voják, raněný v bitvě u Hradce Králové, který se živil jako kočí a později si pronajímal hostince. Tak jako většina chudých chlapců, kteří to v té době někam dotáhli, měl Soukup štěstí na učitele, jenž rozpoznal jeho talent a připravil ho na zkoušky na gym- názium. Nejprve navštěvoval gymnázium v Čáslavi, od tercie v Kolíně, kde i maturoval. Ještě před maturitou v červenci 1890 mu zemřel otec, jeho matka se se třemi dětmi přestěhovala do Prahy, kde si pronajala hokynářství a František zde začal studovat na právnické fakultě.
František Soukup patřil k radi- kální studentské generaci 90. let. O jeho příklonu k tehdy mladé a pronásledované sociální demokracii rozhodly zejména sociální poměry, v nichž vyrůstal. „Přede mnou ležela má mrtvá matka,“vzpomínal na ztrátu, která jej postihla za studií práv. „Mou duší šla revolta. V mé modlitbě byla kletba a byla přísaha. To už jsem byl přesvědčeným socialistou. Každá křivda mě pobuřovala, každá nespravedlnost naplňovala krutou bolestí. Nikdy jsem nemohl s klidem snést, aby vedle mne bylo někoho, kdo trpí.“
Do strany vstoupil také pod dojmem projevu jejího předsedy Josefa Steinera (1862–1912) k dělníkům na pražském Smíchově. „Byl jsem tou vášnivou a přesvědčivou řečí neobyčejně dojat,“vzpomínal. „Lomcovala mnou touha stát se takovým Steinerem.“To se mu nakonec i podařilo, protože se brzy vypracoval mezi nejcharismatičtější řečníky sociální demokracie. Tomu napomáhal i pečlivě budovaný zjev: Soukup trochu připomínal Husa v pojetí malíře Václav Brožíka.
Když na jedné schůzi označil Soukup Ježíše Krista za prvního socialistu, zkomplikoval si studia. Právnickou fakultu české univerzity musel opustit, krátce studoval ve Štýrském Hradci a nakonec dostudoval na pražské německé univerzitě.
Na obranu Slováků
V sociální demokracii, do které vstoupil v roce 1896, čekala Soukupa rychlá kariéra. O rok později se stal redaktorem jejího ústředního listu Práva lidu a tajemníkem prvních pěti sociálnědemokratických poslanců zvolených do říšské rady. Od roku 1904 až do roku 1938 zastupoval české sociální demokraty ve II. (Socialistické dělnické) internacionále. Všechny tyto funkce byly bezplatné nebo symbolicky honorované, takže na živobytí si Soukup musel vydělávat jako advokát.
Jednou z hlavních náplní sociálnědemokratické politiky na přelomu 19. a 20. století byl boj za všeobecné a rovné hlasovací právo, kterého se Soukup velmi aktivně zúčastnil. Díky jeho prosazení se pak v roce 1907 stal poslancem říšské rady za obvod Holešovice-Bubny. V dalších volbách v roce 1911 o mandát překvapivě přišel, čas využil k propagačnímu turné po Spojených státech, kde mezi českými krajany pronesl stovku projevů. Své postřehy z cesty pak shrnul do knihy Amerika. Řada obrazů amerického života (1912). Již v roce 1912 v doplňujících volbách znovu získal poslanecký mandát za obvod Slaný, a navíc byl znovu zvolen i do tzv. rakousko-uherských delegací, kde vystupoval především na obranu Slováků před maďarskou perzekucí.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou Františku Soukupovi (1871–1940), neprávem zapomenutému „muži 28. října“, který se stal prvním ministrem spravedlnosti a později dlouholetým předsedou Senátu.
Knoflíková aféra
Po vypuknutí války prováděla Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická aktivistickou prorakouskou politiku. Zároveň se ale v jejích řadách našli funkcionáři, kteří byli v kontaktu s protirakouským odbojem. Jedním z nich byl právě František Soukup, který se stýkal s lidmi z odbojové Maffie. Na podzim 1915 se stal jedním z hlavních aktérů takzvané knoflíkové aféry, která měla pro odboj téměř katastrofální následky.
Zahraniční odboj byl ve styku s Maffií prostřednictvím tajných kurýrů, nejčastěji žen. V září 1915 byla ze Švýcarska do Prahy vyslána Aloisie Linhartová. Při její instruktáži se však Jan Kyjovský dopustil dvou kardinálních chyb: za prvé určil za její spojku svého strýce Bohumila Mareše, který byl poněkud mdlého rozumu. A za druhé řekl paní Linhartové, že pokud se jí prostřednictvím Mareše nepodaří kontaktovat redaktory Času Cyrila Duška či Jana Hájka, má se obrátit právě na Soukupa. Ten byl sice s Maffií v kontaktu, ale vůbec nebyl zasvěcen do jejích konspiračních aktivit.
Paní Linhartová 4. října úspěšně dorazila do Prahy a odevzdala Marešovi knoflík, v jehož dutině byla šifrovaná zpráva. Měl jej předat Duškovi, Hájkovi nebo Soukupovi. Mareš nezastihl Duška ani Hájka doma ani v redakci časopisu, mezitím už úřady zastavenému. Vydal se tedy do Práva lidu. Soukup zde nebyl a naivní Mareš smysl své mise popsal vrátnému. Ten se svěřil dalším osobám, včetně prorakouského Bohumíra Šmerala. Druhý den pak Soukup Mareše přijal ve své advokátní kanceláři za přítomnosti svého koncipienta, Šmeralova bratra Theodora. Knoflík odmítl přijmout a Mareše vykázal. Další den se pak Soukup snažil po celé Praze zjistit, zda někdo důvěryhodný Mareše zná. Když o něm nikdo nic nevěděl, dospěl k názoru, že jde o policejní provokaci, a celou věc udal. Policie pak zatkla celou řadu osob včetně Masarykovy dcery a Benešovy manželky. I Soukup byl několik měsíců vězněn. Rozsáhlý monstrproces, v němž hrozily tresty smrti za velezradu, se ale nakonec nekonal a všichni obžalovaní vyvázli.
Soukup měl pošramocenou reputaci, ale nakonec ji napravil, když se v září 1917 přidal k opozici ve své straně, která svrhla prorakouského Šmerala. V roce 1918 již patřil do celonárodní protirakouské fronty a byl u všech aktivit, které vyvrcholily 28. října vyhlášením státu.
František Soukup jako předseda Senátu spoluřídil volby tří prezidentů: Masaryka v roce 1934, Beneše o rok později a Háchy v roce 1938. Po nacistické okupaci v roce 1939 byl Soukup dvakrát několik měsíců vězněn, z druhého žaláře jej vyreklamoval právě Emil Hácha. Na následky pobytů ve vězení následující rok zemřel.
Příště: Isidor Zahradník