Dobrý člověk už nežije
Tomáše Ježka jsem osobně poznal někdy v létě roku 1990 poté, co jsem se na poradě Respektu přihlásil k tomu, že chci pokrývat téma privatizace a pustil jsem se do práce, kterou jsem pak celá 90. léta mohl praktikovat v celém vějíři stylů: investigace, komentáře, vysvětlující články, rozhovory. že rychlá a důsledná privatizace musí být základním pilířem ekonomické transformace. Bez privatizace by se nerozhýbalo svobodné podnikání a nevznikl by ani osvobozený privátní zájem, který je předpokladem podnikavosti, svobody a zrození trhu. Logicky se právě on stal prvním ministrem pro privatizaci v české vládě, teoreticky a ideově mu bylo nejlépe jasné, co a proč chtít a kam směřovat, aměl nepřeberně entuziasmu a charismatu, aby se do toho pustil v praxi právě on.
Pokud je Tomáš Ježek označován za otce privatizace, pak je dobré si připomenout, že byl přesvědčen, že privatizace má být rychlá a rozsáhlá, souhlasil též s tím, že privatizační rozhodnutí vlády nelze přezkoumávat u soudu (privatizace by se totiž nikdy nerozběhla). Z dnešního pohledu se to zdá stěží uvěřitelné, ale třeba taková malá privatizace byla vlastně záležitost revolučního charakteru. Okresní privatizační komise obsazené lidmi z Občanského fóra vytipovávaly majetek, který půjde do dražby.
Zároveň byl ale Tomáš Ježek zapřísáhlým odpůrcem jakéhokoli fundamentalismu, co se privatizace týče, především toho kupónového. Tomáš byl jedním z lidí, díky kterým se u nás nakonec privatizační metody kombinovaly a mísily. Část podniků šla na kupóny, část připadla na základě vítězného privatizačního projektu managementu nebo byla prodána na úvěr. Některé důležité podniky byly prodány přímým zahraničním vlastníkům, jako třeba Škoda Auto, která je dnes pilířem ekonomiky. Představme si, že by třeba tato firma šla do kupónové privatizace. Proti zastáncům kupónového fundamentalismu musel ale vést Tomáš tvrdý boj.
Byl na rozdíl od Václava Klause velkým propagátorem a zastáncem restitucí, které kromě jejich hodnotového fundamentu považoval za nesmírně účinnou a efektivní privatizační metodu.
V rámci boje o metody a postupy transformace Tomáš Ježek nikdy nikoho neurážel a nad nikoho se arogantně nepovyšoval jako jeho bývalý kamarád a souputník Václav Klaus.
Tomáš Ježek byl hluboce pře- svědčen, že privatizace musí proběhnout rychle, nebyl příznivcem německého Treuhandu, kdy podniky nejprve stát restrukturalizoval, kapitalizoval a potom prodal. U nás se privatizovalo zběsile. Když si vzpomenu, jak se ministerstvo odstěhovalo na zámek do Lnářů, kde se úředníci zavřeli na měsíce a týdny, lezli tam po zemi mezi papíry a za pár týdnů schválili a zamítli tisíce projektů, přijde mi to opravdu neuvěřitelné.
Když zůstaneme u privatizace, byl Tomáš Ježek pevně přesvědčen, že ve vteřině, kdy skončí experiment a revoluce, musí přijít řádná regulace, ochrana majetku akcionářů a přísné vymáhání práva. Zde ale už stál de facto osamocen proti obrovské korupční a zájmové síle, která začala ovládat české politické strany. Regulace kapitálového trhu a investičních fondů přišla pak o pět let později, nežměla, většina majetku investičních fondů později holdingů už byla rozkradena.
Dělal něco Tomáš Ježek špatně? Chyb v privatizaci bylo bezpočet, ale jinak to ani nešlo. Možná byla Ježkova chyba přílišná důvěřivost k některým lidem, ale dá se říci, že byla taková křesťanská a anglosaská.
V letech 1993–1997 panoval na českém kapitálovém trhu de facto divoký západ a Tomáš Ježek – mnohými vysmíván – bojoval jako lev za standardní regulaci prostředí.
Logicky se pak stal jedním z prvních komisařů Komise pro cenné papíry, která sice přišla do značné míry s křížkem po funuse, ale lepší než drátem do oka, že ano.
Tomáš Ježek byl klasický liberál a je důležité to nezaměňovat s li- bertariánstvím, což je další fundamentalismus, tedy pro Tomáše něco bytostně cizího. Na rozdíl od většiny českých liberálů klausovské líhně byl vždy přesvědčeným zastáncem evropské integrace a našeho členství v eurozóně.
Přes všechny vady na kráse chápal vždy EU především jako liberální, západní projekt a federalizaci jako liberální ideu. Hluboce nesouhlasil s myšlenkou, že EU je vadný byrokraticko-sociální projekt.
Tomáš Ježek byl také spoluzakladatelem ODA, tedy malé, ale vlivné strany, která měla v historii české ekonomické a demokratické transformace nesmírně důležitou úlohu. ODS chápala svou pravicovost příliš ve stylu „urvi, co můžeš, a starej se hlavně o sobě“. Volič, který nebyl socialista, byl pro transformaci, ale zajímal se i o nějaké hodnoty, by tehdy neměl koho volit, kdyby ODA nevznikla. A ta by zase nevznikla a neměla by žádný obsah bez lidí jako Tomáš Ježek nebo Vojtěch Cepl.
Kdo byl Tomáš Ježek, se dá možná dobře vysvětlit právě v kontrastu s Václavem Klausem. Arogance v. otevřenost a laskavost, libertariánství v. liberalismus, obdiv k Rusku v. podpora EU, trh ve smyslu, ať si každý urve v. trh založený na pravidlech apod. Několik let po revoluci se tihle dva bývalí kamarádi rozkmotřili natolik, že už spolu pak nemluvili. A Václav Klaus se například postaral o to, aby se Tomáš Ježek nestal na VŠE řádným profesorem.