Samota v Olomouci
Renomovaný divadelník, vyhledávaný herec a v poslední době také filmový režisér Miroslav Krobot (* 1951) představuje svůj druhý snímek Kvarteto. V melancholické komedii sleduje partu třicátníků zdolávajících osamocení.
Město Olomouc se může radovat: za prostředky, jimiž film Kvarteto podpořilo, se mu dostalo luxusní prezentace. Genius loci hraje v Krobotově snímku významnou roli a hrdinové stráví nemálo chvil ve výtvarně působivých prostorách Arcidiecézního muzea nebo v oblíbené hospodě Ponorka. Přinejmenším na první pohled se tak Miroslav Krobot a jeho spoluscenárista Lubomír Smékal výrazně odpoutali od svého debutu Díra u Hanušovic, kde naopak významně působilo skličující prostředí upadající vesnice.
Protagonisté Kvarteta netrpí tím, kde žijí a čím se zabývají, ale jací jsou. Tři muži a jedna žena sdružení ve volnočasovém smyčcovém kvartetu (a ještě jedna další žena a pár dalších lidí) mají problémy se vztahy. Violista Robert (Lukáš Melník) a violoncellistka Simona (Barbora Poláková) tvoří pár, ale vize jejich společného života je jen mlhavá a soužití komplikované. Zodpovědný a neprůrazný Robert se totiž potýká s vyjadřováním emocí a zároveň žárlí na nezodpovědného houslistu Tomáše (Jaroslav Plesl), mezi nímž a Simonou to jiskří. Soubor doplňuje houslista přezdívaný Funés (Zdeněk Julina), který nikdy nežertuje, nerad konverzuje, miluje historii (také pracuje v již zmíněném Arcidiecézním muzeu) a rád by činil lidi šťastnými. V jiném filmu by podobnou postavu patrně hrál Miroslav Krobot.
Nehrající členkou souboru je ještě dívka s přezdívkou Batrflaj (Pavlína Štorková), jež to tak na- půl táhne s Tomášem a pracuje ve zverimexu. Do širší party patří též psychoterapeutka Sylva (Lenka Krobotová), která muzikanty občas léčí a jindy s nimi jen tak kamarádí. Další rovinu otevírají postavy o generaci starší – Robertova ovdovělá, poněkud manipulující matka a Tomášovi rodiče žijící ve zvláštní nevraživé symbióze. Podobnou metodou jako už v Díře u Hanušovic tedy Krobot předestírá divákům množství propletených lidských osudů a lehce groteskních situací, jejichž souhra by měla ústit v jakousi společnou výpověď.
Vztahy napůl cesty
Často zmiňovaným pojmem je v tomto filmu samota, kterou se všichni hrdinové nějak zaobírají: někdo s ní bojuje, jiný ji má rád, v každém případě nikdo ji nedokáže ze svého života přesvědčivě vytěsnit. A to přesto, že hrdinové žijí poměrně čilým společen- ským životem. Vztahy mezi postavami vždy končí napůl cesty – když už to vypadá, že by mohlo dojít k nějakému průlomu, raději se rozhodnou, že by pokračování nemělo smysl. Nikdo tu není schopen skutečně dramatického vybočení ze zajetých kolejí či velkého vzmachu emocí, také ale ani ničeho zásadně zlého. Že se něco takového může dít, připomíná jen vedlejší linka Tomášova (nikdy neviděného) souseda, domácího násilníka a potenciálního sebevraha.
Kvarteto a spol. jsou citově poněkud neschopní, ale veskrze neškodní lidé, kteří se navzájem jen mírně trápí a mírně povzbuzují, se střídavými úspěchy secvičují skladbu avantgardního skladatele Aloise Piňose a stejně jako při hře to mezi nimi i v životě někdy neladí a jindy dochází k úlevnému souznění. Což je patrně to hlavní, co se Kvarteto snaží sdělit: soužití těchto lidí je někdy klopotné, jeho výsledky nejsou nijak oslnivé, ale přesto má takové nedokonalé společenství hodnotu. Bez něj by bylo na světě pusto.
Není to ovšem úplně ohromující vyústění a ani portrét nerozhodných, mládí si prodlužujících třicátníků nevybočuje z předvídatelné šablony. Výhodou podobných filmů je, když fungují jako generační výpověď svých tvůrců – to se dalo říci třeba před lety o Zelenkových a Ondříčkových Samotářích. V případě šestašedesátiletého Miroslava Krobota jde nutně o pohled zvnějšku či laboratorní pokus, který může využít všechny výhody odstupu, ale nedosáhne síly skutečné autenticity. (V Kvartetu jsou také příznačně nejlépe rozehrané ty scény, v nichž figurují Krobotovi vrstevníci.)
Je-li řeč o autenticitě, i tou se vlastně Kvarteto zabývá, a to v podobě jednoduché anekdoty, kterou na začátku vypráví jedna z postav a druhá ji poté vylepší. Ke konci filmu se tento motiv vrací v dialogu o originálních nápadech a jejich aplikacích. Tím ovšem Miroslav Krobot přímo vybízí ke vzpomínce na to, jak Díra u Hanušovic silně upomněla na Divoké včely Bohdana Slámy a k zamyšlení nad tím, že i Kvarteto evokuje leccos již v české kinematografii viděného.
Krobotova kultivovaná „aplikace“je samozřejmě svébytná, jeho humor je osobitý a dobře rozpoznatelný, motivy subtilnější než třeba u Petra Zelenky. Jestli je ale ta anekdota takhle lepší, to není úplně jisté.
Kvarteto