Komu to slouží?

Vjednom z dílů samizdatového Originálního videojournalu z roku 1988 (nahrazoval, milé děti, v dobách totalitního režimu něco jako nezávislou televizi) je k vidění záznam debaty k tématu osudových osmiček v historii naší země. Debatu moderoval Jiří Kantůrek. Kolem stolu seděli úctyhodní lidé, Ludvíkem Vaculíkem počínaje, Václavem Havlem konče. Vzrušení v diskusi vyvolával ponejvíce rok 1968 a především „vysočanský sjezd KSČ“. Utajený mimořádný sněm reformních komunistů pouhý den po okupaci bratrskými armádami, už 22. srpna 1968.

To stigma reformátorů bylo zřejmé, vždyť mezi diskutujícími byli Jaroslav Šabata či Věněk Šilhán. Pak došlo ke zlomu. Brněnský básník Zdeněk Rotrekl, odsouzený hned po únoru 1948 jako student k trestu smrti, změněnému na doživotí, ostře pravil zhruba toto: Že nemůžeme mluvit o roce 1968 bez roku 1948. Bez toho komunistického puče, bez politických procesů, vražd, bez komunistických koncentráků a lágrů na uranu. Na tvářích mnohých diskutujících byl vidět úžas i hluboké mlčení. Zdeněk Rotrekl razil tezi o nutné nemilosrdnosti pravdy v našich dějinách.

Vzpomenu si na tuto otevřenost vždycky, když čtu reakce na současná politická selhání. Třeba o další fázi procesu se zneužíváním Vojenského zpravodajství milenkou bývalého předsedy vlády. Komu to slouží a proč, ptají se na sociálních sítích čeští politici i poradce premiéra. Vážně to nechápete? Jak se má tato společnost dopátrat pravdy o dědictví totality, když nechce vědět pravdu o nedávné přítomnosti. Aby bylo jasné, je mi zcela ukradené sexuální puzení slabošského „katolického“premiéra. Nedojímají mne řeči o lásce. Ale chci vědět, jak je možné, že tajné služby v této zemi úkolovala osoba na úrovni správkyně veřejných záchodků. Jak je možné, že ji generálové poslouchali? Znát tuto pravdu je živoucí potřebou. Slouží to v prvé řadě budoucnosti a občanům, kteří si ze svých daní platili k správě země někoho jiného než premiérovu konkubínu.