Morávek se rozloučil s Provázkem
Umělecký šéf brněnské Husy na provázku Vladimír Morávek na konci kalendářního roku odchází z funkce. Jako režisér se se svým souborem rozloučil autorským představením šroubovaně nazvaným Na protest: Pokoj lidem dobré vůně.
Už pro fakt, že zavedený tvůrce odchází kvůli nesvárům se svými podřízenými, šlo očekávat jakousi inscenační inventuru či přímo účtování minimálně s érou od roku 2005, kdy se Morávek napodruhé na Provázku objevil. Leccos napovídá také ironicky odevzdaný podtitul kusu nazvaného Komedie navzdory osudu no. II (Bůh si to tak přál). A očekávání se v dobrém i špatném vyplnila. Kromě slovních i scénických piruet kolem zdejších slavných příjmení jako Scherhaufer, Polívka, Tálská, Donutil a Oslzlý z kusu pro zasvěcené opakovaně vzlíná nejedno profesní i osobní trauma tvůrce. Ať už mluvíme o krachu manželství, či vynuceném rozvodu se souborem.
Režisér v inscenaci pracuje s texty Radomila Matznera a Michaila Bulgakova, jehož Divadelní román tady místy probleskuje v paralele ke kabaretnímu ději. Při Morávkově představení totiž naoko ještě běží zkouška režiséra Kameňa na Divadelní román. To lze chápat samozřejmě jako hold legendární Scherhauferově inscenaci z roku 1974 i jako nyní využité spisovatelovo ironizování divadelního provozu a zákulisí, které zapuzenému Morávkovi zřejmě přišlo vhod. Jeho letitá tendence tvořit režijní styl z postmoderního trhání, montáží, přeskupování a srážení různých textů tady ale dá divákům zpočátku i zabrat.
Rozsypaný kabaret
Morávek sám novinku ze žánru charakterizoval jako „kabaret o divadle, fenoménu standing ovation v Brně a nudě rovněž tam“. A k architektuře textu samotného je nutno poznamenat, že ho charakterizuje zejména velká nevyváženost, nekonciznost a v první třetině také rozbředlost. Otázku divákova popasování se s přítomným slovním humorem nechávám otevřenou, protože je čistě individuální. Při úvodních dryáčnicky vyrážených narážkách třeba na Fantomase, který skončil v psychiatrické léčebně, neboť si myslel, že je vánoční stromeček, a vznikl tak film Fantomas se zdobí, se nikdo moc nesmál. Jindy jsou třeba popisovaní návštěvníci čínské restaurace nuceni jíst hůlkami a legrační řešení kabaretního výstupu spočívá ve zjevení se herce maskovaného a zpívajícího jako Daniel Hůlka. Tyto vtípky mně osobně v rozporu s titulem večera příliš nevoněly, podobně jako banalita a triviálnost všudypřítomných a donekonečna halasně opakovaných popěvků.
Režisér se nejen ve scénáři, ale také ve výsledném tvaru své poslední inscenace opřel o jeden ze základních principů Provázku definovaných slůvkem nepravidelnost: textová, formální, ale třeba i prostorová. A protože je to Vladimír Morávek a protože to bylo naposledy, tak se tady místy omšelými, ale přece jen nepravidelně experimentálními postupy nešetří. O jisté rozsypanosti „kabaretního“textu byla řeč, netradiční je i sám tvar.
Inscenace má tři hlavní části, ve kterých diváctvo putuje po celé budově divadla. Začíná se vyvoláváním v přízemním foyer, posléze se vystoupá do hlavního sálu, aby se zákulisím prošlo na horní zkušebnu a následně skončilo v podzemní sklepní scéně. Tuto jistou prostorovou megalomanii kouzelně rozložil při premiéře velký technický výtah, v němž zůstala skupina diváků po dlouhou čtvrthodinku uvězněna. A podle informací v programu se navrch mělo končit na venkovní tržnici či v přilehlé kavárně.
Standing ovation v Brně
Výsledek tak připomíná divácký exodus a velkou zvukovou i textovou muchláž, která se naštěstí ve druhé části večera rozjede. Diváci se tak baví třeba při ironizování fenoménu standing ovation v Brně. Morávek chce neustále nejen akusticky, ale i obrazově překvapovat. A tak se na diváka občas valí i šokantní obrazy za sklem na venkovním balkonu nebo v podobě nahé velmi kypré modelky. Herecky je toto divadlo čistě v gesci kvarteta čerstvých absolventů JAMU, které Morávek krátce před svou rezignací přijal do angažmá. Jana Mansfelda, Tomáše Žilinského, Jaroslava Tomáše i Dominika Telekyho v této inscenaci místy zachraňuje jejich mimořádná muzikálnost, kterou občas vykrývají naznačené díry ve scénáři.
Možná tou největší je vyústění večera. Tento místy rozpustilý kabaret, který mísí a nechává prostupovat série více či méně směšných anekdot, příběhů, lásek, ale i selhání, se totiž na závěr uteče k jakési až jímavé moralitě. Morávek svoji zdejší scénickou labutí píseň končí možná až sentimentálně. Aby se ukázalo, že je nad věcí, pořád se tady mluví, že řešení je vzkříšení amožná s až mesianistickým patosem se otravně opakuje, že nás ze všeho vyseká věrnost a spasí čistá láska. Je to možná i škoda, tento jistě pravdivý Bůh si to tak přál. vzkaz je latentně, ale jasně přítomen ve všech Morávkových uměleckých aktivitách z posledních let. Sám Provázek slaví sice letos padesátku, ale nemusí jinotajně vykazovat znaky stařeckého resumování, posmutnělého ohlížení se a utíkat se k formulování velkých pravd, k nimž nás dovedl tvrdý život. Ono pak není úplně jasné nebo částečně zaniká, na protest čemu se tady hraje…
Radomil Matzner, Michail Bulgakov a Vladimír Morávek – Na protest: Pokoj lidem dobré vůně aneb Komedie navzdory osudu no. II (Bůh si to tak přál) Hommage `a Antonín Přidal