Etika ve stínu predátorů
Nově zvolená kandidátka na funkci děkana Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Alice Němcová Tejkalová, v rozhovoru pro LN ( Novinařina láká jen třetinu studentů, LN 27.11.) vysvětlovala svoji roli ve skandálu s predátorskými publikacemi, který fakultou hýbal před dvěma lety. Vzhledem k tomu, že jsem byl přitom zmíněn i já jako jeden ze zaměstnanců fakulty, kteří otevřeně vystupovali proti jejímu postupu v řešení kauzy „Strielkowski“, rád bych uvedl citovanou pasáž na pravou míru, stejně jako několik dalších zavádějících či neúplných informací, které v rozhovoru zazněly.
Doktorka Němcová Tejkalová uvádí, že stále působím na FSV UK, nedodává ovšem, že jde o externě financovaný výzkumný úvazek v rozsahu 0,2 a že hlavní pracovní poměr mám od loňského roku na britské Loughborough University, kam jsem přešel poté, co mi nečekaně a v rozporu s předchozím ujištěním odmítla prodloužit smlouvu na svém pracovišti. Bez tohoto „detailu“jde o značně manipulativní sdělení, vytvářející dojem, že moje působení na fakultě pokračuje nerušeně dál, navzdory jejímu předloňskému rozhodnutí, kterým mě přinutila hledat si nové místo.
Neschopnost reflektovat své počínání
Ještě větší údiv vzbuzuje alibismus, s jakým paní doktorka vysvětluje svoji vlastní historii publikování v predátorských časopisech. Uvádí, že „u volby publikační platformy jsem tak jako v minulosti dala na doporučení svých kolegů a zkušenosti pracoviště“. Bylo by namístě upřesnit, kteří kolegové jí doporučovali publikovat například v ázerbájdžánském, v rámci jejího oboru naprosto neznámém časopise Journal of Language and Literature, a jaké byly údajné předchozí „zkušenosti“jejího pracoviště s tímto periodikem, které nedlouho po vydání jejího článku přestalo existovat a dnes není na webu k nalezení – stejně jako záznam o něm v oficiálním CV paní doktorky. Jestliže navíc tvrdí, že „publikační proces proběhl naprosto standardně, ne nějak predátorsky“, není přece nic snazšího, než vyvrátit podezření z nestandardních postupů zveřejněním recenzních posudků na svůj třístránkový text v tomto časopise, případně na čtyřstránkový elaborát v jiném časopise z Beallova se- znamu, albánském Mediterranean Journal of Social Sciences, ve kterém loni dva čeští doktorandi publikovali (pod pseudonymy Babinský a Krejčíř) fiktivní studii obsahující upozornění jako „tento článek je produktem experimentu s cílem potvrdit podezření na neetické praktiky takzvaných predátorských či odpadních časopisů“.
Na otázku, zda ji osobně články v predátorských časopisech mrzí, doktorka Němcová Tejkalová reaguje slovy „nemůžu říci, že by mě to mrzelo ve smyslu, že bych já sama udělala něco neetického“. Je víc než politováníhodné, že ani po dvou letech zjevně není ochotna adekvátně reflektovat etický rozměr svého počínání, nezávisle na tom, že etické kodexy zdejších univerzit začaly predátorské praktiky explicitně postihovat vesměs skutečně až v návaznosti na medializaci kauzy jejího podřízeného a spoluautora Wadima Strielkowského. Otázka, do jaké míry se na této praxi účastnila „vědomě“– což sama vehementně popírá –, je v kontextu děkanské volby nakonec do značné míry irelevantní; není pochyb o tom, že na jakékoli západní akademické instituci by jí takto pochybná publikační minulost a neschopnost rozlišit kvalitní platformy od nekvalitních diskvalifikovala z vedoucích funkcí na mnoho let dopředu.